Po rozchodu s přítelem Jana zoufale hledala bydlení. Byt, ve kterém spolu deset let žili, byl napsaný na něho. Ona mu důvěřovala a ani jí nenapadlo, že by se najednou ocitla v situaci, kdy by neměla kam jít. Bohužel se tak stalo a ona se začala porozhlížet po náhradní možnosti.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Nikdy by mě ani nenapadlo, že se po tolika letech rozejdeme. Neměla jsem kam jít, a tak jsem na pár dní zůstala u kamarádky a po internetu jsem si sháněla prohlídky bytů. Ale všechno bylo na mé poměry drahé,“ svěřuje se.
„Nakonec mě napadlo, že bych mohla jít do spolubydlení, alespoň na čas, než se nějak jinak zaopatřím. A zalíbila se mi nabídka volného pokoje s postarším mužem, který při první návštěvě působil velmi sympaticky. Netušila jsem ale, co mě čeká.“
První dva měsíce bylo spolubydlení bez problémů, pak ale přišel s návrhem, který mě šokoval
Jana vzala spolubydlení s důchodcem z několika důvodů. Byla si jistá, že nebude mít starší muž doma pravidelné návštěvy, byl jí sympatický, a navíc nechtěl příliš vysoké nájemné.
Navíc byl pokoj k pronájmu v rodinném domku, a ona se tak vyhnula bydlení v paneláku. První dva měsíce probíhalo všechno bez jakýchkoli komplikací. Jana s panem Václavem prohodila jen pár slov denně a vztah mezi nimi byl čistě jako mezi nájemcem a pronajímatelem.
Jenomže později ji čím dál častěji o něco žádal. Zpočátku to nebyl takový problém, jak píše Jana v e-mailu. „Chodila jsem na nákupy skoro denně. On jako starý pán o holi mě poprosil, abych mu občas něco koupila.
Samozřejmě mi za to dal peníze a byla to spíš taková laskavost. Jenže pak po mně začal chtít i další věci. Prosil mě, abych uklízela nejen svůj pokoj a společnou chodbu, ale abych mu stlala jeho ložnici, že mi za to sníží nájem,“ stěžuje si.
K tomu přidal pan Václav ještě další požadavky, a nakonec se Jany zeptal, zda by se o něho nemohla starat jako pečovatelka, kterou si nemůže dovolit. Jemu by to pomohlo a Janě by snížil nájem.
„Řekl mi, že bych mu pomáhala s koupáním, které je pro něho obtížné. Občas bych mu prý něco uvařila, zašla za něj pro důchod. Dokonce mluvil o tom, že by mi pak odkázal nějaké to dědictví. Podle mého mluvil úplně z cesty,“ dodává.
Odmítla jsem ho, teď přemýšlím o novém bydlení
Jana ten den slušně Václava odmítla. Druhý den se s ním na téma pokusila ještě jednou mluvit. „Vysvětlovala jsem mu, že to nemyslím zle, ale mám svých starostí dost,“ popisuje.
„On mi znova udělal několik návrhů, ale když jsem mu dala jasně najevo, že to je nesmysl, tak se začal omlouvat. Nakonec řekl, že je to tak v pořádku a nic se nestalo. Mezi námi je ale od toho dne vypjatý vztah.“
Čtenářka přiznává, že je jí trapně. Ovšem ne za její odmítnutí, ale spíše za pana Václava, který jí návrh dal. Podle jejích slov to bylo neadekvátní a on by měl uvažovat o pečovatelce, pokud má pocit, že sám život nezvládá.
„Zatím u něho stále bydlím, ale už jsem začala procházet jiné možnosti. Je mi tu trapně a necítím se tu najednou dobře. Doufám, že se brzy odstěhuji a nebudu už muset pana Václava řešit,“ končí e-mail.
Autor: Šárka Cvrkalová
