To, že se malé děti lecčeho bojí, bereme jako normální věc. Mají bujnou fantazii a chybí jim zkušenosti, které máme my dospělí. Co když ale jejich strach začne přerůstat přes hlavu i nám?
Janin syn Matěj byl vždycky bojácné dítě, které se rádo drželo máminy sukně. A Jana ho brala prostě takového, jaký je, a jeho strachům nepřikládala velkou váhu. Považovala je za něco, co se prostě vytratí s věkem a není třeba tomu věnovat pozornost. Jenže Matějovy obavy ze všeho možného s časem naopak nabíraly na síle.
Je to prostě „mamánek“
Maty na rozdíl od svojí starší sestry nikdy nepatřil mezi děti, které rády objevují nové věci a těší se z dobrodružství. Od malička ho dokázaly vyděsit úplné maličkosti, jako je malý brouček lezoucí v trávě nebo obrázek na tričku holčičky, která si s ním hrála na pískovišti.
Dlouho jsem to brala jako fakt a trpělivě mu vysvětlovala a ukazovala, že se vlastně nemá čeho bát. Že brouček nekouše a obrázek, který se zdá děsivý, je ve skutečnosti jakési celkem roztomilé zvířátko. Že poznávat nové věci může být i zábava.
A Maty chtěl být tím odhodlaným statečným rytířem, který mává mečem a dobývá hrady. Měl ale také hodně velkou fantazii, a ta mu právě v tomhle nebyla příliš dobrým pomocníkem. Jeho představivost prostě většinu věcí přetvářela v příšery, bubáky a strašidla.
Pro záchranu pak běžel vždycky za mnou a nezáleželo na tom, jestli se probudil v noci ze zlého snu nebo utekl uprostřed hry s kamarády. Jeho strach byl v tu chvíli prostě silnější než on.
Věděla jsem, že ho to trápí stejně jako mě a snažila se mu pomoci. Ptala jsem se, kde jsem mohla, načítala knihy, konzultovala s lékařkou. Místo dobrých rad jsem ale většinou slyšela jen uštěpačné poznámky o tom, že když jsem si vychovala mamánka, tak ho mám.
Bezesné noci
Jednu dobu se už zdálo, že Maty svoje obavy alespoň trochu zkrotil. Do toho křehkého období ale přišla věc, která dokáže pořádně vystresovat i jinak klidného člověka – přestěhovali jsme se.
Stěhovali jsme se z bytu na sídlišti do velkého rodinného domu kus za městem. V domě bylo spoustu místa, a tak obě naše děti dostaly vlastní pokoj. A nám nastalo peklo.
Jestli předtím Maty občas v noci křičel ze spaní a jindy se potichu připlížil do naší ložnice, tak od chvíle, kdy jsme se nastěhovali do nového bydlení, probíhalo každou noc stejné drama. Hlasitý pláč, křik a úprk do naši postele. Pořádně se nevyspal nikdo z nás a nálada byla na bodu mrazu.
Vyzkoušeli jsme snad všechno, co nás napadlo, ale každou noc se opakoval stejný příběh a každé ráno Maty plakal vzteky i lítostí, že to zase nezvládl sám. Všechna radost z nového domu byla ta tam. Mě i manžela začaly trápit výčitky, jestli jsme se vůbec stěhovat měli.
S novým bydlištěm ale přišli i noví známí, a tak jsem se začala znovu ptát. A dobře jsem udělala.
Léčivá kniha
Jedno odpoledne jsem naše trápení vysypala u kávy na sousedku, která bydlela s rodinou v domě naproti nám. K mému překvapení se celá rozzářila a hned prohlásila, že přesně ví, jak nám pomoci. Odběhla domů a vrátila se s pestrobarevnou velkou knihou s nápisem Jižánci a obrázkem několika malých postaviček sedících na větvi stromu.
Začala mi vysvětlovat, že je to kniha, která pomáhá dětem vnímat jejich emoce a naučí je s nimi pracovat, ale navíc kniha opravdu léčivá. Stačí prý, když se do ní začteme a uvidíme sami. Byla jsem dost skeptická – knihy o emocích jsme s Maty přečetli snad všechny, které jsou k dostání.
Tahle ale vypadala hezky a líbilo se mi, že za každou pohádkou je i několik pracovních listů, nad kterými jsme si mohli o tom, co bylo v pohádce popisováno za pocit, ještě dál popovídat. A tak jsme se večer nejen s Matym, ale i s naší starší dcerou a manželem usadili ke čtení.
Hned první pohádka nám vyrazila dech a mně bylo jasné, proč si sousedka na Jižánky vzpomněla tak rychle. Pohádka vyprávěla o malém chlapci, který se velmi bojí a zjistí, že pod jeho postelí je schovaný strach – tedy Strach s velkým S jako jedna z postav knihy. Zhltli jsme pohádku jedním dechem a Maty mě pořád pobízel, ať čtu rychleji! Pozorně ale naslouchal, a když jsme se dostali až k úkolům za pohádkou, nadšeně odpovídal a pobízel k zapojení celou rodinu.
Mami, už se nebojím!
Maty ten večer usnul, jako když ho do vody hodí. Zato já se převracela z boku na bok a trnula hrůzou, kdy se zase objeví mezi dveřmi. A zanedlouho na to se opravdu ozval dupot nohou po chodbě a Maty rozrazil dveře našeho pokoje. K mému překvapení ale neplakal jako obvykle. Smál se!
Radostně hlásil, že strach znovu přišel a že si spolu moc krásně popovídali. Pak, stejně jako v pohádce, k sobě zavolal radost, a teď už se vůbec nebojí. Stál tam a jásal a my se s manželem museli smát s ním. Tohle nečekal ani jeden z nás.
Maty je od té chvíle jako vyměněný. Občas se strachu znovu poddává, ale stačí mu připomenout Jižánky a hned ví, co a jak, a je na to patřičně hrdý. My si užíváme klidný spánek a Jižánky doporučujeme všude, kde můžeme.
Autor: redakce
