Dát na rady nejbližších je někdy to nejlepší, co můžete udělat. Jenže Eva si nikdy nic nedělala z toho, jak moc se o ni manžel bojí. Nikdy ji nenapadlo, že by obyčejná zkratka přes park mohla znamenat nebezpečí, před kterým ji manžel každý den varoval.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Když jsme se přestěhovali do nového bydlení, začala jsem chodit také do nové práce. Je to asi dva kilometry od domu, takže jsem chodila pěšky. Dva týdny jsem chodila po hlavní silnici, až mi jednou kamarád v práci poradil zkratku přes park,“ vypráví Eva.
„Zkrátila jsem si tím cestu sice jen o několik minut, ale byla jsem nadšená z toho, že se mohu projít přírodou. Když jsem o zkratce vyprávěla manželovi, řekl mi, že by byl raději, kdybych chodila dál po silnici. Jeho důvody mě překvapily.“
Bál se, že mě večer někdo přepadne. Já se tomu smála
Manžel byl nejprve nadšený z toho, že má jeho žena z něčeho radost. Pak ji ale jednoho dne doprovázel z práce a všiml si, že v parku na lavičce posedávají bezdomovci a lidé, kterým by se normálně raději vyhnul.
„Ani já, ani on nemáme vůči lidem nikdy žádné předsudky. Ale samozřejmě, že když vidím sedět vedle odpadkového koše opilého muže s láhví v ruce, raději ho obejdu velkým obloukem,“ vysvětluje Eva.
„V parku, kterým jsem chodila domů z práce, sedávali bezdomovci a opilci poměrně často. Zkrátka jsem je ignorovala. Ten večer mi ale manžel řekl, že bych měla raději chodit dál po silnici, kde je bezpečno.“
Eva odpověděla manželovi, že se raději vyhne v parku dvěma opilcům, než aby se nechala srazit autem. „Rozhodla jsem se jeho rady neposlouchat a dál si zkracovat cestu parkem. Nebyla jsem koneckonců sama.
Každý večer parkem chodilo mnoho lidí. A to, že se na lavičce občas objevil někdo vypadající podezřele, nikoho z nich netrápilo. Proč by mělo právě mě? Stokrát jsem se tak svému muži vysmála, když mi znova a znova opakoval, abych na sebe dávala pozor.“
V zimě se stmívá brzy a park je nebezpečnější. Teď už to vím
Evina směna v práci končí každý den zhruba v pět hodin. Když chodila domů v létě, nikdy jí park děsivý nepřipadal. Jak ale podzim přecházel v zimu, začalo se smrákat čím dál tím dřív.
„Jednoho dne jsem šla parkem skoro potmě. I když svítilo pár pouličních lamp, tak jsem z toho neměla dobrý pocit. Ale moje lenost mě stejně přesvědčila, že parkem je to domů blíž,“ vypráví.
„Když mě za rameno chytil opilý muž, vylekala jsem se. Začal se mě ptát, jestli nemám pár korun nebo alespoň cigaretu. Sice ve mně hrklo, ale i tak jsem ho odpálkovala a šla dál volným krokem, abych na sobě nedala znát, že se bojím.“
Muž ale začal Evu pronásledovat a volat na ni. „Udělala jsem chybu, že jsem se zastavila, abych mu řekla něco, čím bych ho poslala neslušně pryč. On mě tak dohnal a začal se po mně sápat.“
Kdyby v tu chvíli nešel parkem cizí muž, který na opilce křikl, aby dal Evě pokoj, možná by ji i fyzicky napadl. „Vlastně se nic nestalo. Ale kdybych tam tehdy byla sama, kdo ví, kam by to zašlo. Potom, co se objevil můj zachránce, se opilec stáhl.“
Eva muži poděkovala a doma vyprávěla manželovi, co se stalo. „Můj manžel skoro šílel. Stále opakoval, že mě předem varoval, jako kdybych už tak nebyla rozrušená. Měl ale pravdu, že park plný bezdomovců a opilců není bezpečný.“
Od toho dne Eva chodí domů z práce raději po silnici. Sice je její cesta domů delší, ale za světel pouličních lamp se nebojí, že by ji někdo napadl či obtěžoval. „Slíbila jsem manželovi, že příště na jeho rady raději dám,“ dodává závěrem.
Autor: Šárka Cvrkalová
