Erika a její manžel Marek vychovávali Davida do jeho osmnácti let. Poté, co se odstěhoval, udržovali spolu blízký kontakt. Až do jeho dvaceti dvou let, kdy vše skončilo poté, co měl David autonehodu, kterou nepřežil.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„V nemocnici jsme se do poslední chvíle modlili. Ale doktoři nám nakonec oznámili strašnou zprávu. Syna jsme před dvěma lety pohřbili, rány se ale dodnes nezahojily. Nedávno nás navíc zaskočil starý dopis, který ze zahraničí poštou dorazil s více než dvouletým zpožděním,“ vypráví Erika.
Pamatuji si, že o dopise mluvil. Tehdy jsme netušili, že nás po letech zaskočí
Syn byl tehdy na dovolené u moře se svou přítelkyní. Byl to jeho první dlouhý výlet do zahraničí, rozhodl se nám tedy v půlce dovolené napsat. Když se vrátil, zlobil se, že jsme mu neodepsali,“ vzpomíná Erika.
„Tehdy jsme mu vysvětlili, že nám žádný dopis nedorazil. Několik dní se o poště zmiňoval a čekal, že dopis dorazí opožděně, nakonec si ale řekl, že nejspíš spletl adresu. Brzy se na všechno zapomnělo a nikdo už zprávu neřešil.“
Půl roku nato se stala ona osudná nehoda. David jel s kamarádem z práce, když jim do protisměru vjelo nákladní auto.
„Davidův spolujezdec utrpěl těžká zranění. Skončil na vozíku,“ říká Erika.
„Bohužel David nehodu nepřežil a my ho po pár dnech pohřbili. Staré jizvy otevírá každá fotka, každý muž s jeho jménem. Když pošťačka donesla ten osudný dopis, myslela jsem, že dostanu infarkt.“
Četli jsme ho v slzách. David nám chybí
„Nejdřív jsme si mysleli, že si z nás někdo hloupě vystřelil. Ale datum přesně sedělo. Navíc se v dopise psalo přesně to, o čem se nám David při příjezdu domů svěřoval,“ vzpomíná Erika.
V dopise syn psal o tom, jak si dovolenou užívá, jak je to s přítelkyní skvělé, že se cítí jako v sedmém nebi. „Bylo to celé takové veselé a pozitivní. Nás to ale jenom rozesmutnělo. Srdce mi bušilo a netušila jsem, co mám dělat.“
Když si Eričin muž zkoušel na poště stěžovat, že přišel dopis s tak velkým zpožděním, ničeho nedocílil. „Podle všeho byla chyba už v zahraničních společnostech a nikdo vlastně nedokázal říci, kde dopis tak dlouho ležel. A i kdyby, nebylo by to nic, kvůli čemu bychom se měli soudit,“ pokračuje Erika.
„Syna jsme milovali a máme na něho jen krásné vzpomínky. I když nás dopis po tak dlouhé době ranil, jsme vlastně rádi, že jsme si znovu mohli uvědomit, jak šťastný tehdy byl. I tak to však byla rána, na kterou do konce života nezapomeneme.“
Autor: Šárka Cvrkalová
