Člověk by měl dělat především to, co ho baví. I když v něčem nejsme dobří, neznamená to, že bychom se tomu nemohli věnovat. Příkladem je příběh od Eriky. Ten dokazuje, že i když jsme v něčem extrémně špatní, může nám to pomoct přežít náročné životní situace. V Eričině případě je takovým koníčkem tanec, ve kterém sice nevyniká, přesto ho ale miluje.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Myslím, že by si každý měl v životě najít něco, co ho těší za každé situace. Nezáleží na tom, jak špatní v něčem jsme, pokud nám to dělá radost. A i když se mi možná mnozí smějí, já zkrátka tanec miluji,“ uvádí Erika svůj příběh.
Nechodila jsem do tanečních. Na plese mě nikdy nikdo nevyzval k tanci
Erika se nikdy nezúčastnila lekcí tance. Podle svých slov s chlapci tančila jenom na příkaz profesorů. A to tak neohrabaně, že se jí každý smál. „Když jsem šla kamarádce před deseti lety na ples, bylo to snad poprvé, kdy jsem se strachovala, že mě někdo vyzve k tanci. Na vysoké podpatky nejsem zvyklá a nechtěla jsem se ztrapnit před lidmi. Nikdo mě ale na parket nevyzval. Byla jsem na jednu stranu ráda, ale na tu druhou mě to i trochu mrzelo,“ přiznává.
Na tom samém plese si ale Erika uvědomila, že určitý styl tance jí do života přináší radost. „Kolem půlnoci, kdy se zábava vlivem alkoholu rozjela, začala hrát kapela takové veselejší písničky. Ty, na které netancují páry, ale spíše skupiny. V tu chvíli jsem se nechala přemluvit a s kamarády to na parketu rozjela. Byla jsem strašně špatná, ale bavila jsem se,“ říká.
Vyzkoušela jsem pár kurzů a ukázalo se, že nemám talent. Když je mi smutno, tanec mě i tak vždy rozveselí
Erika se ten večer tolik bavila, že se rozhodla vyhledat si taneční kluby ve svém okolí. „Přihlásila jsem se postupně do tří, každý byl trochu jiného stylu. V prvním se začínalo s klasickými tanci, což mě zklamalo. Ve druhém se mi styl tanec nelíbil a třetí byl jakýsi breakdancový klub, kde po mně chtěli točení se na hlavě a podobné věci, které jsem opravdu nezvládala. Nakonec mi došlo, že na tanec zkrátka nemám talent,“ vzpomíná.“
I tak ale od toho dne Erika ví, že kdykoli je jí smutno, stačí si pustit trochu rytmickou písničku a pohupovat se do rytmu. „I když třeba vypadám jako blázen, před lidmi se už nestydím. Když je možnost, předvedu jim, jakou radost mi tančení dělá,“ říká. Závěrem příběhu Erika sděluje: „I když třeba neumíte tančit, pokud vás to baví, je to v pořádku. Stejné pravidlo platí u všech druhů sportu, zpěvu, vaření a čehokoli dalšího. Důležité je žít tak, aby byl člověk šťastný.“
Autor: Šárka Cvrkalová
