Erika je učitelka na základní škole. U dětí je oblíbená, protože se stará nejen o to, jak se jim vede v učení, ale jako školní poradkyně také o jejich zájmy a celkově o to, jak se jim daří. Občas se bohužel dozvídá, že to děti doma nemají lehké. Nemůže ale bohužel rodiče přesvědčovat, aby změnili výchovný styl dětí jen proto, že ona by se starala jinak. Má proto pocit, že dětem nedokáže dostatečně pomoci. Požádala proto naši redakci o zveřejnění svého příběhu, kterým může informovat ostatní o tom, že někdy je opravdu lepší výchova odměnami než zbytečné bití a zákazy.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky z Plzně. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Dětem se snažím pomoct nejen se školou. Dělám vše pro to, aby děti chodily mezi ostatní spolužáky v dobré náladě. Když na někom vidím, že není úplně v pořádku, promluvím s ním o tom,“ vykládá Erika. „Někdy to dětem i jejich rodičům připadá vlezlé. Dokonce i moje kolegyně v kabinetu se mě ptají, proč nenechám děti, aby za mnou přišly s problémem samy. Ale odpověď je snadná. Nepřišly by.“
Znám jejich touhy i sny. Vím, jakým směrem je vést
Erika je třídní učitelkou dětí ze sedmé třídy. O každém z nich ví všechno důležité. „Vím, co je baví, co jim naopak nejde, co se děje u nich doma. Samozřejmě i u ostatních dětí si snažím všímat problémů, ale sedmáky mám na očích denně. Je pro mě snadné vypozorovat, když se něco děje. Nedávno například jednomu z chlapců zemřela babička. Proto jsem jeho test, který děti ten den psaly, neznámkovala a přezkoušela jsem ho o pár dní později,“ vysvětluje.
Některým dětem i přes velkou snahu jisté předměty nejdou, proto jim Erika nabídne po škole doučování nebo se za ně přimluví u jiných učitelů. Často také jedná s jejich rodiči. „Někdy volám maminkám a tatínkům, že se jejich syn nebo dcera snažili, ale i přesto je potřeba na učení zapracovat. Poradím jim, na co by se měli s dětmi zaměřit a jak postupovat. Ale ne vždy mám úspěch,“ dodává.
Chlapec Tomáš to nemá doma snadné
I když se Erika snaží pro děti udělat všechno, ne vždy to dokáže. „Nedávno jsem na třídních schůzkách mluvila s rodiči Tomáše. Tomu se nedaří v angličtině, kterou shodou okolností vyučuji já. Když jsem ale jeho rodičům říkala, jak se mají s Tomem učit, zaskočili mě. Syn prý chodí do školy, aby se naučil samostatnosti, a oni se s ním rozhodně učit nebudou. Pokoušeli se o to s jeho starším bratrem, ten ale nakonec nedokončil ani střední školu,“ popisuje Erika.
Od Tomáše se potom učitelka dozvěděla, že za špatné známky dostává tresty a musí se dlouho do noci učit. „Měl by chodit brzy spát, mít motivaci do učení a učit se společně s rodiči. Pokud ho k tomu nutí, a navíc se musí učit od osmi do půlnoci, je to v jeho věku nesmysl,“ říká. „Tomáš nikdy nedostal žádnou odměnu za hezké známky. Bohužel ale rodičům nemohu mluvit do výchovy dětí.
Tomáš je nadaný chlapec a měl by šanci se zlepšit. Občas mám pocit, že toho zkrátka pro děti nemohu udělat dost, protože mám hrozně svázané ruce.“ Závěrem příběhu Erika dodává, že dětí, jako je Tomáš, má ve třídě víc. I když se jim snaží pomoci, může vlastně jenom přihlížet tomu, jak se k jejich přípravě do školy postaví rodiče.
Autor: Šárka Cvrkalová
