Když děláme to, co milujeme, je přirozené, že se snažíme svou práci dělat poctivě. Vycházíme klientům vstříc, plníme jejich přání a s radostí sledujeme, jak je naše zboží či služby těší. Nad některými návrhy ale zaváhá i ten nejotrlejší.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Erika původně vystudovala gymnázium a po gymnáziu i vysokou školu. Oba její rodiče pracovali jako manažeři ve velkých firmách, tatínek dokonce v té, kterou spolu s několika přáteli založil. A oba očekávali, že Erika půjde v jejich stopách a stane se z ní velká byznysmenka. Nakonec tohle očekávání vlastně naplnila – ale po svém.
Nároční rodiče
Moji rodiče byli ve výchově důslední a nároční. Měli jasnou představu o tom, kým má jejich dcera být, koho má mít za partnera a jaký má brát plat.
Vedli mě k tomu odmalička a nepolevili, ani když už jsme nebydleli společně. Jejich tlaku jsem za ta léta přivykla a brala jsem ho jako fakt. Neexistovala jiná verze věci než ta, že stejně jako oni nastoupím do velké firmy a budu si tam budovat kariéru.
Jenže jejich vize, kterou jsem se zprvu snažila naplňovat, postupně dostávala trhliny. Tou první, i když ne největší, bylo moje přiznání, že partnera podle jejich gusta domů opravdu nepřivedu.
Během studia jsem si našla přítelkyni a dozrálo ve mně něco, co jsem už dlouho tušila. Rodičům jsem se to dlouho bála oznámit, ale nakonec všechno proběhlo mnohem lépe, než jsem čekala.
Radku přijali velmi mile a navzdory tomu, jak často a dlouho jsem od nich slýchávala, jaký má můj partner být, jsem od nich neslyšela jediný komentář. Nebylo to ale tak úplně zadarmo. Nemluvili mi do vztahu, ale upnuli svoje úsilí jiným směrem – k mojí práci.
Já to takhle nechci
Možná i kvůli tomu, že mi nemluvili do vztahu, jsem se i já snažila spolupracovat a být tou dcerou, jakou si přáli. Nastoupila jsem do firmy, kterou táta se svými spolupracovníky zakládal a kde i sám pracoval. Táta sledoval každý můj krok a byl na mě mnohem přísnější než na ostatní zaměstnance na podobné pozici. Já ale nejsem z těch, co se vzdávají, a tak jsem pracovala, co mi síly stačily.
Vydržela jsem to dlouho. Několik let. Pak jsem se fyzicky i psychicky sesypala. Během dlouhé dovolené, kterou mi můj lékař důrazně doporučil, jsem si uvědomila další věc. Nechci pracovat v tátově firmě. Nechci být špičková manažerka. Toužím po něčem docela jiném
Vždycky mě to bavilo v kuchyni a troufám si říct, že aniž bych se to musela moc učit, pečení jsem měla odjakživa v malíčku. Moje narozeninové dorty si objednávali snad všichni moji přátelé a vánoční cukroví jsem každý rok pekla po kilech.
Nejdřív Radce a potom i rodičům jsem tak oznámila troufalý plán. Odcházím z firmy a zakládám si vlastní. Otevřu si pekařství.
Nejsi moje dcera
Když to táta slyšel, bála jsem se, že snad zkolabuje. Nic neříkal, jen mu naběhla obrovská rudá žíla na čele, jak zatínal zuby. A nakonec začal křičet.
Že jsem nevděčná, hloupá a nevím, co dělám. Že skončím na dlažbě a nevydělám ani korunu. A že snad ani nejsem jeho dcera. Nevěděla jsem, co na to říct, a doufala jsem, že až ho přejde největší nával vzteku, bude zase všechno dobré. Jenže dobré to nebylo.
Ani máma nebyla mým nápadem nadšená, a naše komunikace se tak omezila na nutné minimum.
Naštěstí Radka mě podporovala, jak mohla, a s její vydatnou pomocí jsem založila svoji vlastní firmu – pekařství a cukrářství.
Na rozdíl od rodičů jsem věděla, kolik lidí miluje to, co peču, a byla jsem si jistá, že na dlažbě rozhodně končit nebudu. Budu péct to nejlepší pečivo široko daleko.
Překvapení pro všechny
Během prvního půl roku se moje pekařství stalo nejznámějším v naší čtvrti a na koláčky, rohlíky a jiné dobroty se před mým obchůdkem stály fronty. A já byla tak šťastná!
To ale nebylo všechno. Jednoho dne se rozdrnčel telefon a na druhém konci se ozval hlas, který jsem znala. Ten muž sem chodil snad denně. Ukázalo se, že pracuje v jedné velké firmě, která sídlí nedaleko. Oznámil mi, že se mnou počítá na výroční sjezd, který se v jejich podniku koná následující týden, a objednal si ode mě občerstvení pro všechny zúčastněné.
Když jsem do telefonu jen hlesla, kolik lidí na jejich akci bude, skoro jsem ho viděla, jak mávl rukou. Zřejmě tři sta. A nejlepší prý bude nějaké sladké překvapení pro všechny. Tři sta. Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho po tom, co jsem zavěsila.
Chvíli jsem jen stála uprostřed svého obchůdku a třásly se mi ruce. Pak jsem se rozhlédla kolem sebe a rozhodla se, že to prostě zvládnu.
Následující dny jsem téměř nespala a jen pekla a připravovala a chystala. K mému překvapení se v té pravé chvíli mezi dveřmi obchůdku objevili dokonce pomocníci. Radka přivedla moje rodiče!
Táta na mě vrhal pyšné pohledy a nakonec udělal to, co ještě nikdy předtím. Omluvil se mi a řekl, že je na mě hrdý. Spadly ze mě poslední pochybnosti, jestli byl tohle správný krok.
Moje občerstvení mělo na oné akci velký úspěch a od té chvíle se z mého malého pekařství stala opravdu vyhlášená firma, do které jsem musela přijmout další zaměstnance. A tak je ze mě nakonec i ten manažer, i když asi trochu jiný, než si rodiče představovali.
Autor: Daniela Jílková
