Často si přejeme, abychom mohli trávit víc času s rodinou. Jenže home office v kombinaci s domácí výukou není rodinná idyla, ale trénink nervů, při kterém na uhlídání dospívajících potomků už nezbývá moc sil.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Dita se ráda chlubila kamarádkám i kolegům, jak zvládá domácí výuku během karantény. Na každé pracovní poradě zdůrazňovala, že se během home office stará kromě pracovních povinností na plný úvazek i o dvě děti a domácnost.
Všechno podle mých představ
Dceři Aničce bylo v létě osm a syn Honza oslavil v září dvanácté narozeniny. Zvládat je oba otrávené z nedostatku volného času s kamarády a online výuky je kus práce.
Stálo mě to hodně sil, ale dařilo se mi plnit s nimi všechny úkoly, které učitelky posílaly, a ještě stíhat i svou práci. Dohlížela jsem na ně poctivě a se synem ještě po večerech cvičila, aby úplně nevypadl z toho, co natrénoval na florbale.
Manžel jezdí s kamionem po Evropě, a tak jsem na ně většinu času sama. Možná o to víc jsem byla hrdá, že fungujeme a všichni dělají, co mají. Moje pracovna byla v kuchyni, syn i dcera měli notebooky a školní věci rozložené v obývacím pokoji, abych na ně dobře viděla, a tak jsme trávili den za dnem.
Kamarádky mi hrozily, že čím víc budu dětem sedět za krkem, tím víc mi to vrátí, ale já měla pocit, že mi jenom závidí.
Stěžoval si, že takhle už to nezvládne
Jedno odpoledne se ke mně syn přitočil a utrápeným hlasem si stěžoval, že už to takhle nevydrží. Anička ho ruší a nemůže se kvůli ní v klidu učit. Byla jsem překvapená, protože jsem si nevšimla, že by Anička o bratra během výuky zavadila i jen pohledem, ale nakonec jsem souhlasila, že se Honza přesune, jako velký kluk, do dětského pokoje. Ten byl kuchyni i mému dohledu vzdálený, ale měla jsem pocit, že už je Honza vychovaný dost na to, aby se zvládal učit sám.
Uběhl další týden a Honza trávil v pokojíčku zavřený delší a delší čas. Tvrdil, že se učí a že potřebuje klid, a já jsem za to byla nakonec ráda. Přece jen se i mně v práci nakupily úkoly a potřebovala jsem splnit všechny resty.
Telefonát učitelky mi vyrazil dech
Jaké bylo moje překvapení, když mi po několika dnech zazvonil telefon a Honzova třídní učitelka mi sdělovala, že se Honza několika vyučovacích hodin v posledním týdnu vůbec nezúčastnil.
Úkolů odevzdal ani ne polovinu a navíc pěkně odfláknutých. Styděla jsem se a slíbila jsem jí nápravu. Vykročila jsem k jeho pokoji hned poté, co jsem zavěsila, pevně rozhodnutá zjistit, co se děje.
Pořád se mi ale nechtělo věřit, že by mi Honza lhal – přece jsem ho tak dobře vychovala! Jenže jak se ukázalo, přes svoji hrdost jsem přehlédla, že Honza je prostě puberťák, který se chce hlavně bavit.
Ztratila jsem iluze především o sobě
Když jsem potichu otevřela dveře dětského pokoje, čekala jsem ledacos. Porno, tajnou cigaretu v okně, hovory s první láskou. Jenže Honza jen seděl u počítače a upřeně sledoval video s počítačovou hrou. Ani tu hru nehrál, jen se díval, jak ji hraje někdo jiný.
Připadala jsem si jako blázen. Byl tím vším tak zaujatý, že si dlouho vůbec nevšiml, že stojím těsně za ním. Když mě konečně zaregistroval, jen se na mě netrpělivě podíval. „Teď jde do té nejlepší části, mami! Tohle musím vidět!”
Moje pýcha byla tatam. Připadala jsem si jen jako naivní hlupačka, která synovi překáží v zábavě, které navíc ani trochu nerozumí. Vzmohla jsem se jen na to, abych se zeptala, co to dělá. Vysvětlil mi, že sleduje lidi, jak hrají počítačové hry. Jednou by se tím chtěl živit také.
A to byla další rána. Ukázalo se, že tahle pofidérní zábava je pro hlavní aktéry pořádně výdělečná záležitost. Každý z nadšených sledujících jim za sledování platí a Honza už utratil skoro všechny peníze, které stihl vydělat během letní brigády na koupališti.
Vzali jsme to za jiný konec
Chvíli ve mně všechno vřelo tak, že jsem měla chuť mu nafackovat a počítač vyhodit rovnou z okna. Nakonec jsem se ale rozhodla, že to vezmeme za jiný konec.
Honzovi jsem řekla, že bude muset dohnat všechno, co ve škole zameškal a k Vánocům nedostane nové kolo, na které si šetřil právě peníze z brigády.
Když se mu to nelíbilo, zavolala jsem manželovi. Alespoň prostřednictvím videohovoru zvládli moji kluci chlapský rozhovor a Honza přijal to, že žádné kolo nebude.
Začal mi víc pomáhat a za jeho pomoc jsem mu místo večerního cvičení dopřávala volnou hodinu u počítače, kterou trávil hraním.
Jestli utratil i zbylé peníze za sledování her, jsem se ho neptala, nechala jsem to rozhodnutí na něm. Začal se znovu učit s Aničkou v obývacím pokoji. Dohlížela jsem na ně, ale už ne každou chvilku a tak urputně.
Přestala jsem se považovat za dokonalou matku, která zvládá náročnou situaci bez ztráty kytičky a musí to všechno urvat sama. A myslím, že je nám v tom všem nakonec mnohem lépe.
Autor: Daniela Jílková
