I z mála se dá udělat mnoho. Tak by se dal shrnout příběh, který nám zaslala čtenářka Daniela. Střední školu kvůli těhotenství nikdy nedokončila a práce ve skladu v obchodě jí příliš nevynášela. Nakonec díky své pečlivosti a snaze zjistila, co chce v životě dělat. Dnes si vydělává slušné peníze v hodinářství, které vlastní s manželem.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Žijeme na malém městě. Jezdí k nám ale lidé i z okolních měst a vesnic. Máme totiž dobré ceny a hlavně pověst,“ chlubí se Daniela. „Začátky ale nebyly ani trochu snadné.“
Otěhotněla jsem a musela ukončit školu. Přítel se na mě vykašlal
Daniele bylo sedmnáct, když zjistila, že čeká dítě. Rodiče jí tehdy řekli, že by si ho měla nechat vzít. O tom ona ale nechtěla ani slyšet. „Než jsem porodila, dosáhla jsem plnoletosti a nastěhovala se na ubytovnu. Mladík, se kterým jsem otěhotněla, mě opustil, na dítě nebyl připravený. Po domluvě mi ale posílal peníze, abych měla alespoň trochu naději, že všechno zvládnu,“ popisuje.
S hlídáním pomáhal ten, kdo byl zrovna po ruce. Obvykle některé z kamarádek nebo Danina babička, která ji jako jediná z rodiny nezavrhla. „Začala jsem dělat ve skladu v jednom obchodě, abych si nějak vydělala na živobytí. Rodiče mi neustále vyčítali, že jsem si kvůli dítěti zničila život. Nakonec jsem se s nimi přestala bavit úplně.“
Občas jsem někomu pomohla s drobnými opravami. Nejčastěji to byly hodinky
Už když jsem bydlela na ubytovně, pomohla jsem občas někomu s opravami drobných zařízení. Nejčastěji to bývaly hodinky, ale také malá přenosná rádia, zkrátka všechno, s čím si lidé nevěděli rady. Moje trpělivost a pečlivost pro ně byla záchranou. Někteří řekli jen děkuji, jiní mi nabídli i peníze nebo mi na oplátku pohlídali holčičku.
Po čase se Dana seznámila s mužem, který jí změnil život. „Byl na mě milý a hodný. Zamilovala jsem se do něho, on se staral o mě i mou dcerku. Brzy jsme se k němu nastěhovaly a po sedmi letech známosti jsme se vzali. Tou dobou jsem už naplno pracovala jako hodinářka z domova,“ popisuje čtenářka. Lidé jí domů nosili malé i větší hodiny a další přístroje a ona je za drobné peníze opravovala.
„I když jsem se nikdy řemeslu nevyučila, bavilo mě to čím dál více. Začala jsem si dokonce vyhledávat na internetu informace o starožitných kouscích a skupovat je od sběratelů. S manželem, který vlastní malou firmu, jsme si po čase pronajali prostory a začali provozovat hodinářství.“
Dana popisuje, že i když si nevydělává velké peníze, je to rozhodně daleko víc než tehdy ve skladu obchodu. Navíc má teď podle svých slov více času na svou dcerku a na dva chlapce, které má společně s manželem.
Autor: Šárka Cvrkalová
