Jako každý se i já někdy musím odreagovat od každodenních starostí spojených s prací i osobním životem. Někomu pomáhá hudba či sport, mně osobně procházka na čerstvém vzduchu. Bydlím na vesnici, tudíž nemám o čerstvý vzduch nouzi, ale stejně nejraději chodím na procházky do lesa. Tedy až doteď.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Miluji klid lesa, vůni dřeva, poslouchat ten klid šumějících stromů. Právě v lese si vždy vyčistím hlavu a při procházce si nejvíc odpočinu. Při poslední procházce jsem ale zažil něco, co mě stále děsí.
Lásku k lesu máme v rodině, dědeček byl dokonce myslivcem
Když jsem byl malý, hodně času jsem v lese trávil se svým dědečkem, který byl nadšeným myslivcem.
Jako kluka mě samozřejmě všechno hrozně zajímalo, proto jsem se dědy na všechno vyptával a on mi rád vše kolem lesa ukazoval. Vyprávěl mi, jaká zvířata či rostliny můžu v lese vidět, jakou houbu můžu sebrat, a jakou ne. Zkrátka mě naučil všechno, co znal.
Díky jeho vyprávění jsem také věděl, jak se chovat k lesním zvířatům, nebo co dělat, když nějaké zvíře potkám. Tak jsem se také dozvěděl, že když potkáte divočáka, většinou na vás nezaútočí, ale spíš uteče.
Slyšel jsem zapraskat větvičky. Raději jsem se zastavil
Toho dne jsem se jako každý den vydal na procházku. V lese mám už naučenou určitou trasu a vždy chodím jen po ní, mám to zhruba na hodinu, což mi stačí, abych si odpočinul.
Právě proto, že už to v lese za ta léta znám, mě nikdy nenapadlo, že bych zažil něco nového, natož pak nebezpečného. Proto mě překvapilo, když jsem na cestě blízko sebe zaslechl zapraskat větvičky, jako by za mnou někdo šel.
Raději jsem se zastavil a otočil se.
Vzpomněl jsem si na dědovo varování. Na nic jsem nečekal a utíkal pryč
Viděl jsem, jak se v asi deset metrů vzdáleném houští cosi hýbe, a najednou vystrčil rypák divočák. V tu chvíli jsem zkameněl a vzpomínal na dědova slova, co mám dělat.
Vždycky mi říkával: „Když potkáš divočáka, vydej hlasitý zvuk. Zvíře se lekne a uteče.“ Tak jsem ze sebe vydal nějaký zvuk a doufal, že to zabere, ale mýlil jsem se.
Divočák se ani nehnul. Naopak se vedle něj zahýbalo něco dalšího a já si všiml, že se vedle divočáka objevilo malé selátko. Bylo mi jasné, že to není dobré, a začal jsem rychle utíkat pryč.
Otočil jsem se, ale stále běžela za mnou
Dědeček mi vyprávěl, že divočák člověka ohrozí ve dvou případech. Buď když je hodně zraněný a bojí se, nebo když narazíte na bachyni, která chrání své mladé. A to se právě stalo mně, proto jsem věděl, že musím prostě utéct.
Utíkal jsem lesem co nejrychleji k vesnici, když jsem se ohlédl, bachyně mi byla v patách. Věděl jsem, že divočák může člověka dost ošklivě pokousat, proto jsem se opravdu bál.
Můj pohled na bezpečné procházky lesem se změnil
Dnes si říkám, že jsem se možná bál až zbytečně moc, ale v tu chvíli mě opravdu napadalo všechno možné. Proto jsem utíkal, ačkoli už jsem ani nemohl dýchat a nohy mě dost proklínaly.
Zastavil jsem se až kousek od vesnice, když jsem vyběhl z lesa. Bachyně to zřejmě včas vzdala, už za mnou totiž nebyla.
Pospíchal jsem rychle domů a teprve tam jsem se snažil trochu uklidnit. Ačkoli jsem se lesem vždy procházel rád, od té doby z něj mám daleko větší respekt.
Autor: Gabriela Kibicová
