Daniel bral svoji ženu jako samozřejmost. Dlouho si neuvědomoval, co pro jejich rodinu vlastně dělá. Došlo mu to až v okamžiku, kdy všechny povinnosti padly na jeho bedra.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Manželka pana Daniela si připadala nedoceněná. Často na to svého muže upozorňovala, ten ale na její stížnosti nebral ohled. Pak dostal lekci, kterou si dobře zapamatoval.
Stěžovala si, že nedokážu ocenit, co všechno pro nás dělá
Několikrát za mnou moje žena Pavla přišla se stížností, že ji vůbec nedokážu ocenit. Tvrdila mi, že všechno, co pro nás dělá, beru jako samozřejmost. Na jednu stranu měla pravdu. Není náhodou údělem ženy, aby se starala o děti a domácnost?
Častokrát jsme se kvůli tomu hádali. Já byl toho názoru, že je to svým způsobem její povinnost. Ona zase tvrdila, že bych měl více pomáhat.
Hádky vygradovaly k manželčině stávce
Moje žena po mně chtěla, abych se více zapojoval jak do péče o domácnost, tak do starosti o naše dvě děti. Jsem přece muž a mým úkolem je vydělávat peníze. Manželka je doma na mateřské dovolené a do práce nemusí. Hádali jsme se na toto téma tak často, až manželka začala vyhrožovat, že se na všechno, co pro nás dělá, vykašle. Byla přesvědčena, že to nedokážu. Její slova se dotkla mé ješitnosti. V zápalu jedné hádky jsem jí řekl, ať se klidně na všechno vykašle, že to jistě zvládnu lépe než ona. To jí dodalo odvahu v tom, aby skutečně vyhlásila stávku a nechala všechno na mně.
Byl jsem přesvědčený, že to zvládnu levou zadní
Manželčino stávkování mě vyprovokovalo. Vzal jsem si v práci dovolenou, abych své ženě dokázal, že zatímco ona je na mateřské a má doma pohodičku, já se musím pětkrát do týdne dřít v práci. Byl jsem odhodlaný jí dokázat, že to zvládnu mnohem lépe než ona. Problémy nastaly už první den. Nedal jsem ale na sobě znát nervozitu, že je těch povinností na jednoho až moc. Moje hrdost mi to nedovolila a já se tvářil statečně jako hrdina.
Nestíhal jsem a moje žena se mi smála
Postarat se o dvě děti, které se dožadují jídla, čisté pleny, pozornosti a spánku – to byl jen malý výčet toho, co se na mě navalilo. Musel jsem stíhat vařit a u toho sledovat, co obě děti dělají. Musel jsem prát a žehlit prádlo, zatímco mi děti tahaly oblečení z koše a nosily ho po celém bytě. Když jsem se snažil uspat mladšího syna, starší dělal rámus a uspávaní se protáhlo na dvě hodiny. Do toho nádobí a opět pračka. A vysávání? Vždyť já kvůli dětem vysával i třikrát denně. A za pět minut to stejně nebylo vidět. Vůbec jsem nestíhal a moje žena se mi jen tiše smála, zatímco pohodlně seděla na gauči a četla si knihu.
Musel jsem uznat, že toho pro nás dělá vážně dost
Vydržel jsem dva dny, poté jsem to vzdal. Musel jsem uznat, že toho moje žena pro naši rodinu dělá opravdu hodně. Nebýt této lekce, asi bych si to nikdy neuvědomil.
Nyní vím, že jí musím více pomáhat. Na jednoho člověka je totiž těch povinností vážně nějak moc. Já to ale dlouho neviděl.
Autor: Natálie Kabourková
