Nejdříve se vylekala, co se stalo. V takovém stavu ho ještě nikdy předtím neviděla. Manžel Martin na sobě nikdy nedával výrazně znát své citové rozpoložení.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
O to více ji zaskočilo, když ho doma našla zhrouceného na sedačce. Když jí vzápětí došlo, kvůli čemu je tak na dně, dorazila ho.
Tohle nebyl on!
Znám svého manžela jako svoje boty a vím, že pokud jde o city, nikdy je neuměl dávat najevo. Je to ten typ chlapa, kterého nikdy neuvidíte brečet.
Když jsem se tedy vrátila domů a našla ho sedět na sedačce totálně zhrouceného a očividně na dně, hodně mě to překvapilo.
Byla jsem doslova v šoku, když jsem si všimla, že dokonce brečí! Tohle nebyl můj manžel, takového jsem ho ještě neviděla.
Byla jsem v šoku!
Vylekala jsem se, že se stalo něco hrozného. Stalo se něco s rodiči? Nebo nedej bože s dětmi? To všechno mi při pohledu na něj proběhlo hlavou.
Zpočátku si ani nevšiml, že stojím mezi dveřmi. Když jsem ho tam viděla tak zkroušeného, neodvážila jsem se v první chvíli ani promluvit.
Pak jsem k němu přispěchala. Chtěla jsem vědět, co ho tak dostalo. Vyhodili ho z práce? Je nemocný? Co se děje?
Pak jsem si všimla, že v ruce drží telefon. Měl ho odemčený a na displeji byla fotka nějaké ženy. A nebyla sama – byl s ní můj manžel. Šokovalo mě to!
Ještě jsem mu naložila
Stačilo mi jen pár vteřin, abych se vzpamatovala. Všiml si mě a telefon honem schoval za záda. Bylo ale pozdě, já už věděla, o co tady jde.
Mezi vzlyky se mi snažil vysvětlit, že to takhle nechtěl. Že to neplánoval a prostě se to stalo. Nezajímalo mě to.
Ještě se mu přitížilo, když viděl, jak házím jeho věci do cestovního kufru. Blekotal něco o tom, že mě miluje, ale ji taky, a neví, co má dělat. Z jeho slov mi bylo zle!
Vypadni!
V první chvíli mi ho bylo líto, když jsem ho viděla brečet poprvé za celou dobu, co jsme manželé. Ale když mi pak prozradil, že brečí proto, že ho milenka poslala k vodě, byla to pro mě konečná.
Naházela jsem většinu jeho věcí do kufru a vyrazila s ním dveře. Křičela jsem na něho, ať okamžitě vypadne a už se nevrací.
Bylo na něm vidět, že je zoufalý. Snažil se mě přemluvit, ale já na sobě nedala znát jakékoli citové rozpoložení. Jen jsem doufala, že co nejdříve odejde. A on skutečně odešel.
Až ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře, jsem sama sobě dovolila dát najevo, jak moc jsem zhroucená. Schoulila jsem se na zem a brečela. Tak moc mi ublížil! Domů už se nevrátil, a i kdyby chtěl, nevzala bych ho zpátky.
Autor: Natálie Kabourková
