Nešťastná Bohumila nám zaslala příběh, ze kterého až mrazí. Před třemi lety ztratila manžela. Podle jeho přání ho nechala zpopelnit. Netušila ale, čeho jsou lidé schopni. Ani po smrti podle jejích slov Aleš nemá klid.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Děsilo mě, že můj muž chtěl, abych měla jeho zpopelněné ostatky doma,“ přiznává Bohumila. „Pár nocí jsem se budila s paranoidními myšlenkami, místu nad krbem, kde jsem ho nechala, jsem se vyhýbala. Nakonec jsem si ale zvykla a byla ráda, že ho mám nablízku. Do chvíle, než jednoho dne urna zmizela.“
Manžel nebyl žádný svatoušek, ale tohle mu snad nikdo nemohl přát
Bohumilin manžel byl za svého života exekutor. Mnoha lidem ublížil. „Oni nedokáží pochopit, že když někam šel zabavovat majetek, tak jenom proto, že to dostal příkazem. Jenže jeho tvář byla ta, kterou si každý pamatoval a nenáviděl,“ říká Bohumila.
„Doma se mi mnohdy svěřoval s tím, jak mu opět nadávali, jak mu dokonce bylo líto, že někomu musel majetek sebrat. Když měl nehodu, při které zemřel, mnoho lidí z vesnice dokonce tajně vyprávělo o tom, že si to zasloužil. Nikdo to neřekl nahlas přede mnou, ale drby se šířily,“ říká Bohumila.
Ona ale věděla, že její muž byl dobrý člověk. Proto splnila jeho přání, nechala ho zpopelnit a urnu si postavila domů na krb. „Není to proti žádným zákonům. Moc lidí to tak doma nemá, ale opravdu je vše legální a v pořádku,“ vysvětluje. „Urnu si může člověk umístit tam, kam uzná za vhodné.“
A na krbu v obýváku urna také půl roku byla, než jednoho dne našla Bohumila rozbité okno na terase a na krbu jen prázdné kolečko v prachu, kde urna stála. „Ještě ten den jsem nahlásila, že se ke mně někdo vloupal, zničil mi majetek a ukradl urnu se zesnulým mužem. Nevěděla jsem, že se mi za dva dny urna vrátí před práh.“
Dostala jsem ji zpět i se vzkazem
Dva dny poté, co Bohumila celou věc nahlásila na policii, objevila ráno urnu před svým prahem. Nejdřív ji ale málem nepoznala. „Urna byla popsaná nadávkami a urážlivými vzkazy,“ říká Bohumila. „Když jsem ale na policii oznámila, co se stalo, bylo mi řečeno, že v takovém případě je téměř nemožné výtržníka vypátrat.“
Půl roku poté, co manžel zemřel, si tedy Bohumila musela smutek protrpět znovu. Někdo jejího muže nenáviděl tak moc, že se mu vyplatilo zahrávat si se zákonem. „Byl to dobrák, tohle si nezasloužil. Vůbec nevím, kdo to mohl udělat,“ říká.
Dnes je to už dva roky po celém incidentu. Policie se jím více nezabývala, rozbité okno Bohumile proplatila pojišťovna a ona má urnu opět doma na krbu. „Nejvíc se bojím toho, že to byl někdo z vesnice,“ říká.
„Mého muže totiž nemají rádi lidé v širokém okolí, ale málokdo ví, kde bydlíme, nebo že ho mám doma. Dnes už je ale jedno, kdo to tehdy udělal. Bylo to velké znesvěcení a doufám, že se za to ten člověk alespoň nakonec stydí!“
Autor: Šárka Cvrkalová
