Kamarádka mě pozvala na skleničku a já s díky její pozvání přijala. Pokecat si nad lahví našeho oblíbeného červeného vína jsem nutně potřebovala jako sůl. Příjemný večer se nám docela protáhl, k odchodu jsem se měla až krátce před půlnocí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Kousek od místa, kde kamarádka Sofie bydlí, je zastávka tramvaje. Odmítla jsem její nabídku, aby mě doprovodila, jsem přece dospělá ženská, která se nebojí dojít si sama na tramvaj.
Nic jiného mi nezbývalo
Na ulici jsem na příjezd tramvaje čekala asi deset minut. Ulice byla klidná, ani tak mi ale nebylo příjemně, že tam stojím sama. Čas jsem si krátila koukáním do telefonu. Tramvaj konečně přijela.
Už v okamžiku, když jsem do ní nastupovala, jsem si všimla, že úplně vzadu sedí trojice očividně podnapilých mužů. V tramvaji jelo ještě pár lidí, každý si hleděl svého.
Našla jsem si volné místo a těšila se, až budu doma. Večer s kamarádkou byl sice super, ale najednou se na mě začala dobývat únava. Už jsem se viděla v posteli, od které mě dělilo několik zastávek.
Očima jsem hledala pomoc
Neujeli jsme ani celou zastávku, když se ke mně během jízdy nejistým krokem dovrávoral jeden z té trojice opilců sedících opodál. Začal na mě mluvit, ale já předstírala, že ho neslyším.
Jeho to ale neodradilo, ba naopak. Najednou už u mě stáli dva. Když si jeden z nich sedl hned vedle mě, snažila jsem se očima najít pomoc u některého z dalších cestujících.
Nikdo si mě ale nevšímal. Nebylo mi ani trochu příjemně, když se na mě začal jeden z opilců lepit a měl odporné řeči. Strašně smrděl alkoholem a z jeho blízkosti se mi zvedal žaludek.
Nikdo mi nepomohl
Než jsem se nadála, přidal se k nim i třetí kumpán z party. Měli na mě nepříjemné řeči, jeden z nich se na mě pořád snažil sahat a vůbec nedbal na to, že jsem ho pokaždé odstrčila.
Začala jsem panikařit. V noční tramvaji očividně nebyl nikdo, kdo by se mě zastal. Všichni se tvářili lhostejně k ženě, kterou obtěžovali nějací opilci a ani jeden z nich nezvedl zadek, aby mě jich zbavil.
Běžela jsem celou cestu domů
Od kamarádky to mám jen několik zastávek tramvají, ale jelikož jsem se nemohla těch chlápků zbavit a nikdo se neměl k tomu, aby mi pomohl, rozhodla jsem se vystoupit dříve.
Domů jsem to měla ještě dvě zastávky, ale jakmile tramvaj zastavila, doslova jsem vyběhla ven. Nezastavila jsem se, dokud jsem nestála před dveřmi domu, ve kterém bydlím.
Když jsem o tom vyprávěla příteli, byl rudý vzteky. Zlobil se nejen na ty cizí chlápky, kteří mě obtěžovali, ale vztek měl i na lidi, kteří to viděli a nepomohli mi. Od té doby nechce, abych jezdila v noci tramvají sama.
Autor: Nikol Kolomazníková
