Anna si prožila snad nejhorší půlrok svého života. V e-mailu píše, že se to možná jeví jako nesmyslná maličkost, ona ale skutečně trpěla. A za to vše může jedna jediná návštěva u zubaře.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Většina lidí ve třiceti letech už osmičky má buď vytržené, nebo jim vyrostly, aniž by je trápily. U Anny ale nastala situace, že ve věku, kdy už s tím nepočítala, začala ji pravá horní osmička tlačit do patra. Proto se rozhodla situaci řešit.“
Zub nešel vytrhnout, musela jsem na operaci
„Bolela mě celá pusa, doktor mi řekl, že osmička sama nevyroste, že musí ven. Od kamarádek, co si tím už prošly, jsem slyšela, že potom budu mít klid. A tak jsem o pár dní později přišla na extrakci zubu,“ vzpomíná Anna.
„Zubař mi oznámil, že není zub za co chytit, protože ani nekouká ven. Proto mi píchnul umrtvovací injekci do patra a rozříznul mi dáseň. Celý proces s anestezií musel opakovat několikrát, protože jsem měla velké bolesti.“
Když za týden přišla Anna na vytažení stehů, stěžovala si na silné bolesti a na to, že necítí jazyk. „V puse jsem měla neustále sucho, když jsem jedla, cítila jsem sice chuť, ale jako kdybych jazyk neměla. Dokonce jsem začala šišlat,“ říká.
Na kontrole doktor ale tvrdil, že se všechno usadí. Vyndal Anně stehy, napsal jí léky proti bolesti a poslal ji domů. „Šla jsem na kontrolu po týdnu s tím, že bolesti ustaly. Jazyk jsem ale stále necítila. Řekl mi jen, že se to stává. Nevěděla jsem, co dělat.“
Proplakala jsem noci. Zkoušela jsem jiné doktory. Citlivost se vrátila až po půlroce
Anna brzy ztratila ke svému lékaři důvěru. Navštívila i další odborníky. Každý jí ale řekl, že je to nejspíš jen tím, že musela kvůli bolestem dostat více anestezie, a že brzy všechno přejde.
„Přítel nevěděl, co se mnou má dělat. Denně jsem si stěžovala, měla jsem nepříjemný pocit v puse, bylo mi na zvracení. Nemohla jsem spát, šílenství mě dohánělo k slzám. Snažila jsem se myslet na cokoli jiného, ale ten pocit ne a ne zmizet.“
Anna přirovnává situaci k trnu v patě. „I když ležíte, na trn nedošlapujete a nic vás nebolí, víte prostě, že tam je, a chcete ho dostat pryč. Je to pocit toho, že je něco špatně. A stejně tak to bylo s mým jazykem, který jsem necítila.“
Trvalo to půl roku. Anna už si začínala pomalu zvykat, když jednoho dne najednou slabě ucítila pocit zlepšení. „Během několika týdnů se opět vše dostalo do normálu. Teď už zase cítím vše tak, jak to má být. Ale ten půlrok byl peklo, i když vám to tak možná na první pohled připadat nemusí.“
Autor: Šárka Cvrkalová
