Alena se ráda chodí procházet. Vnímá to jako příjemný relax, a navíc přitom vyvenčí i svého čtyřnohého kamaráda Maxe. Společné procházky se pro ně staly oblíbeným rituálem, který vynechávají jen tehdy, když jim nepřeje počasí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Jedna z takových procházek, kterých má Alena za sebou desítky, se ale proměnila v horor. Původně obyčejná vycházka do parku, kde to Alena i psí chlupáč Max znají jako své boty, se Aleně vryla hluboko do paměti.
Odpočinu si a vyčistím hlavu
Na procházky chodím už roky. Původně jsem začala z toho důvodu, abych třeba shodila nějaké to kilo, které se mě drželo jako klíště, ale velmi rychle jsem si na to navykla.
Před čtyřmi lety jsme si s manželem pořídili psa Maxe. Na procházky jsem ho začala brát s sebou. Spojila jsem tak příjemné s užitečným.
Max se pořádně prošel a místy i proběhl, já si vyčistila hlavu a odpočinula jsem si. Naše procházky jsem si opravdu zamilovala.
Z obyčejné procházky se stala noční můra
Stalo se to už předloni na jaře a já to stále nemohu vytěsnit z hlavy. Jako každý jiný den jsem vzala Maxe na vodítko a doma oznámila, že se vyrážíme projít.
Máme naši oblíbenou trasu, kudy se psem chodíme prakticky denně. Část procházky vede přes park, kde vždycky nechávám Maxe proběhnout na volno.
Zrovna jsem přemýšlela, co další den uvařím, když se Max rozeběhl ke stromu a začal štěkat. Běžela jsem za ním, a jakmile jsem stála pod stromem, ztuhla jsem.
To, co jsem tam viděla, mě ochromilo. Obyčejná procházka se pro mě během několika málo okamžiků proměnila v noční můru.
Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat!
Bylo jaro, všechno všude vesele kvetlo, a mimo jiné je jaro také obdobím, kdy se rodí nejrůznější zvířátka. A právě jedno z nich mi toho podvečera způsobilo děsivé okamžiky.
Pod stromem leželo malé ptáče, které očividně vypadlo z hnízda. Zoufale pískalo a snažilo se hýbat, ale já si všimla, že má určitě něco s křídlem.
Ptáče pískalo, pes zběsile štěkal a já si v ten okamžik vůbec neuměla poradit. Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat!
Dodnes na tu bezmoc vzpomínám
Ptáčátko bylo opravdu maličké a během těch pár chvil, co jsem nad ním zoufale stála, bylo vidět, jak rychle mu ubývá sil.
Nešťastně jsem volala manželovi, prosila ho, ať mi poradí, co mám dělat, a on mi sdělil, že ptáčátku bohužel nepomůžu. Znal mě dobře a věděl, že jakmile jde o zvířata, jsem hrozná citlivka.
Nejsem na to pyšná, ale vzala jsem Maxe na vodítko a od toho ptáčete odešla. Cestou mi tekly slzy, protože jsem věděla, že jsem mu nepomohla.
Už jsou to skoro dva roky a já na to dodnes vzpomínám. Cítila jsem se hrozně bezmocná a občas se zastydím, že jsem nevěděla, jak tomu nebohému zvířeti pomoci.
Autor: Natálie Kabourková
