Agáta už jako malá holka milovala houbaření. Během sezóny vždy chodila do lesa v doprovodu svého dědečka. Ačkoli ji sbírání hub neskutečně bavilo, nikdy nebyla ochotna se je naučit rozpoznávat. Sbírala jen to, co dobře znala.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Vášeň pro houbaření sdílela i se svým manželem Martinem. Společně s ním a dětmi proto chodili do lesa pravidelně a poté si doma pochutnávali na houbových dobrotách.
Dědeček byl ze mě nešťastný. Houby jsem poznávat nechtěla
Na houby jsem jako malá holka vždy chodila s dědečkem. Ten byl houbař s velkým „H“, znal snad každou houbu, vyznal se v těch jedlých i jedovatých. Ačkoli jsem ho do lesa vždy věrně doprovázela, nikdy jsem se nechtěla naučit houby poznávat.
Vzpomínám, jak byl ze mě děda kolikrát nešťastný. Tak moc mi chtěl předat svoje znalosti, ale já se upnula pouze na pár druhů a jiné jsem znát nepotřebovala.
Vášeň v houbaření sdílím s manželem
Dědeček je sice už dávno po smrti, ale vášeň pro sbírání hub a chození po lese s nožíkem sdílím se svým manželem. Mimo to, že rádi houby hledáme, nás spojuje také skutečnost, že oba dva poznáme jen základní druhy.
Poslední výlet za hledáním hub v loňské sezoně se mi ale stal osudným. Manžel mi i po tolika měsících zarytě tvrdí, že to byla náhoda. Já mám ale v sobě určité pochyby.
Připravil tu vůbec nejlepší smaženici. A tím to začalo
Toho dne se v hledání dařilo spíše mému muži, já na ty houbové potvůrky neměla štěstí. Nenasbírali jsme jich moc, ale manžel z nich doma připravil tu nejlepší smaženici, kterou jsem kdy jedla.
Na té jsem si nakonec pochutnala sama. Děti, ačkoli s námi do lesa chodí, houby nejedí vůbec. A manžel? Ten toho večera prohlásil, že jde na pivo a houby raději vynechá. Měl strach, že by mu to nesedlo.
Zvracela jsem a měla bolestivé křeče
V noci mě probudily silné křeče v břiše. Napadlo mě, jestli třeba nemám dostat menstruaci. Chtěla jsem si jít spolknout prášek, který mi vždy částečně uleví, ale udělalo se mi zle od žaludku. Během dvou minut už jsem se skláněla nad záchodem a zvracela.
Bolesti břicha neustupovaly. Když se ke křečím během noci přidal ještě průjem, kvůli kterému jsem každou chvíli utíkala na záchod, přisuzovala jsem to střevní chřipce.
Lékaři mi sdělili, že mám otravu. Byla jsem v šoku!
Projevy neustupovaly, ba naopak mi bylo ještě hůře. Dala se do mě zimnice, křeče v břiše byly stále silnější. Proto jsem manžela požádala, aby mě odvezl do nemocnice.
Tam mě lékaři naprosto šokovali. Oznámili mi, že mám tzv. nepravou otravu, a ptali se mě, jestli jsem náhodou něco špatného nesnědla. Když jsem přiznala, že jsem měla houby, dali to za vinu právě jim. Sdělili mi, že jsem pravděpodobně snědla nějakou, kterou jsem jíst neměla.
Udělal to manžel schválně?
Napadlo mě, že to manžel udělal schválně. Ten se však dušoval, že to byla náhoda. Prý nesbíral nic, co bychom spolu nesbírali běžně. Chtěla jsem mu uvěřit, ale stále ve mně hlodal červíček pochybností.
Ten ve mně hlodá i teď, ačkoli už je to několik měsíců. Doma už se o tom nebavíme, manžel to považuje za uzavřenou věc. Já mám však stále pochyby, jestli mě náhodou neotrávil schválně.
Autor: Nikol Kolomazníková
