S manželem jsme se rozhodli založit rodinu mnohem později než naši přátelé. Před šesti lety se nám narodila dcera Adélka, kterou o tři roky později následoval syn Tomášek. Myslela jsem si, že zvládnu skloubit rodinu a kariéru, na které jsem tvrdě dřela, ale ukázalo se, že je to nad mé síly.
Dlouho jsem se trápila. Nechtěla jsem si vybírat mezi prací a dětmi, nejraději bych obojímu dávala stejně. Když manžel přišel s řešením v podobě chůvy, byla jsem ráda, že děti nebudou strádat a já se nebudu muset vzdát práce, kterou miluji.
Vybírali jsme pečlivě. Nechtěli jsme k dětem pustit jen tak někoho
Ačkoli jsem chtěla chůvu co nejdřív, nepodcenila jsem výběr. Spojili jsme se s agenturou, která k nám poslala několik kandidátek.
Vybírali jsme s manželem opravdu dlouho. Zkrátka jsme k dětem nechtěli pustit jen tak někoho, chtěli jsme mít jistotu, že jsme vybrali správně.
A nakonec jsme ten pocit skutečně měli. Domluvili jsme se se ženou, které bylo těsně po třicítce, nemohla mít vlastní děti, ale měla k nim krásný vztah. I agentura ji doporučila, tak jsme si plácli.
Byla jsem přesvědčena, že všechno funguje skvěle
Život se konečně dal tak nějak do pořádku. S manželem jsme se mohli věnovat práci, zatímco o naše děti se odpoledne starala chůva.
Ráno jsme je odvezli do školky a do školy, odpoledne je chůva vyzvedla, zavedla je do kroužku nebo s nimi trávila čas u nás doma.
Všechno šlapalo tak, jak jsem si to představovala. Byla jsem opravdu spokojená a vděčná manželovi, že s tímto nápadem přišel.
Přehlížela jsem jasné náznaky. Vidím to všechno až zpětně
Jednou si manžel stěžoval, že nemůže najít hodinky. Dobře jsem ho ale znala a často se stávalo, že někde něco odložil a pak nevěděl, kam to vlastně dal. Každopádně hodinky už se nenašly.
Nemohla jsem mu nic vyčítat, protože i mně se stalo, že jsem ztratila náušnice, které si beru jen při výjimečných příležitostech. Musely mi vypadnout z kabelky, kam jsem si je odložila, protože náušnice často nenosím a bolely mě z nich uši.
Myslela jsem si, že jsme ty věci skutečně ztratili. Stát se to přece může. Přehlížela jsem podivné náznaky a dávala to za vinu nám s manželem. Až nyní vidím, že jsem se pletla.
Hřála jsem si na prsou hada
S přístupem chůvy Amálky jsme byli opravdu spokojení. Proto jsme jí často dávali peníze navíc, aby věděla, že si její pomoci vážíme.
Byla to chyba. Mysleli jsme si, že je to hodná chůva, která nám pomáhá zvládnout to, na co sami nestačíme. To jsem se ale přepočítala.
Ani hodinky, ani náušnice, stříbrný náramek, manželovy zlaté manžetové knoflíky, které dostal k výročí, a další věci, se neztratily naší vinou. Ukázalo se, že je ukradla chůva. Ta žena, které jsme tolik věřili.
Přišli jsme na to náhodou, když jsme ji přistihli přímo při činu. Prohrabovala mi noční stolek – asi nečekala, že se vrátím dřív. Přistihla jsem ji, jak si dává do kapsy jedny moje zlaté náušnice. Pohrozila jsem jí policií a ona se přiznala i k těm dalším věcem.
Asi nemusím říkat, jak to dopadlo. Vyhodili jsme ji na hodinu, stěžovali si agentuře a podali také trestní oznámení, protože hodnota odcizených věcí byla víc než 5000 Kč.
Sice nevěříme, že ty peníze někdy uvidíme, natož naše věci, které určitě prodala, ale chceme, aby byla ponaučená a už nikdy nikoho nepodvedla.
Autor: Nikol Kolomazníková
