Příběh dvou chlapců, přijatých do zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek, nezačal šťastně. Již od počátku bylo téměř jisté, že se domů nevrátí. Žádný domov totiž neměli. Již asi rok žili u svojí staré babičky, které její zhoršující se zdravotní stav již neumožňoval se o vnuky starat.
Nevěděli nic o hygieně a snědli to, co našli
K babičce vnuci přišli již ve zbídačeném stavu. Nevěděli nic o hygieně, natož o povinnosti denně chodit do školy. A to i navzdory tomu, že staršímu chlapci táhlo na čtrnáct a ten mladší měl začít chodit do první třídy. Než byli svěřeni babičce, vyrůstali kluci jako dříví v lese, nebo spíš jako dva samorosty. Denně si museli obstarat jídlo, aby přežili.
Kvůli zimě zůstávali chlapci celý den v posteli a jen hlad je vyhnal do kontejnerů v okolí, aby si zde našli něco k snědku. „Nebylo to špatné, někdy jsme našli i bochník chleba!“ chlubil se nám starší Pavel a mladší Petr mu přikyvoval: „Já jednou našel půl šišky salámu, ale byla trochu zelená a nám potom bylo celý týden špatně!“
Zdroj: 123RF.COM
Příchod do Klokánku
Rodiče chlapců byli závislí na alkoholu, celé dny i noci byli opilí. Tety je v Klokánku přivítaly dobrým jídlem, koláčem a také voňavou koupelí. Jenže chlapci byli již příliš dlouho zvyklí starat se o sebe bez cizí pomoci, a tak jakoukoli autoritu či řád odmítali.
Zdroj: 123RF.COM
Největším problémem se stala školní docházka
Trvalo řadu měsíců, než Pavel pochopil, že do školy se prostě chodit musí. Péťa po absolvování mnoha vyšetření musel absolvovat těžkou operaci. Několikrát týdně na pražskou kliniku zajistit lékařské vyšetření a potom i pobyt v nemocnici – to vše musel Klokánek obstarat a zorganizovat.
„Zachránili jste mu život!“ konstatoval lékař poté, co se Péťa začal uzdravovat. Prý nebýt důsledné péče, bylo by na operaci pozdě.
Otec se pochlapil
Kluci se měnili před očima a i jejich otec šel takříkajíc do sebe. Přestal pít a začal docházet na ambulantní protialkoholickou léčbu. Uplynulo půl roku a podle zákona měli chlapci přejít z Klokánku do dětského domova.
Zdroj: 123RF.COM
„Dejte mi šanci,“ prosil otec a jeho prosba byla sociální pracovnicí vyslyšena. Chlapce jsme si směli ponechat ještě další půlrok.
Otec se, k našemu překvapení, opravdu snažil a jeho snaha zřejmě ovlivnila i matku kluků. Jednou přišli na návštěvu nečekaně oba rodiče! Pavel ukázal rodičům žákovskou s pěknými známkami. A Péťa přinesl ukázat krásnou školní tašku i s vybaveným penálem. Do první třídy se těšil tolik, že musel mít tašku stále u postýlky. Uběhl rok. Na obou chlapcích by nikdo nepoznal, jací byli ještě před několika měsíci.
Dva krásní mladí muži se mohli vrátit domů
Rodičům se podařilo pronajmout si malý byt a dokonce synům pořídili i pejska. Je to už tři roky, kdy do Klokánku pravidelně dostáváme dopis s fotografiemi. Spořádaná rodina se dvěma syny a také dvěma pejsky u stromečku, o Velikonocích, na prázdninách… Šance, která jim byla dopřána, se vyplatila. Máme velkou radost!
Jména byla pozměněna a fotografie jsou z důvodu citlivosti údajů pouze ilustrační.
Autor: Redakce ve spolupráci s Fondem ohrožených dětí – zřizovatelem zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek
Zdroj: Klokanek FOD
