Ve středověké Evropě bylo mučení jako trest nebo nástroj používaný k tomu, aby se lidé přiznali ke svým hříchům, poměrně časté. Mnohdy vedlo i ke smrti oběti, což při řezání pilou bylo přímo záměrem.
Mnoho mučících nástrojů bylo nastaveno tak, aby hříšníka potrestaly. Ne vždy mělo dojít ke smrti, ale velmi často se tomu stávalo. Existoval ale proces takzvané smrti řezáním.
Při něm nešlo jen o to oběť do poslední chvíle mučit úpornými bolestmi, ale skutečně k tomu, aby výsledkem byla smrt člověka.
Celou dobu při vědomí
Smrt řezáním je vlastně ve skutečnosti přesně to, co si pod tím představíte. Živý člověk byl rozříznut doslova vejpůl.
Předtím byl ale pověšen na šibenici hlavou dolů, aby se mu nahrnula krev do hlavy. To souviselo s tím, že zůstal člověk při vědomí po celou dobu procesu.
Poté byl velkou pilou na maso s ostrými několikacentimetrovými zuby řezán, obvykle od rozkroku směrem dolů, existovaly ale také případy, při kterých byl člověk rozříznut horizontálně.
Tento typ popravy mimo jiné posloužil jako inspirace pro mnoho kriminalistických filmů, například i v českém seriálu Labyrint režiséra Jiřího Stracha.
Člověk při tomto procesu zemřel obvykle na šok, nebo rozsáhlé krvácení. I po jeho smrti ale kat pokračoval v práci, dokud nebylo tělo zcela rozpůleno.
Bývalo trestem už ve starověkém Egyptě
Poprava pomocí pily byla nejvíce známá v dobách středověku, a to především v Evropě. Tam se ovšem dostala z Egypta, kde s ní podle všeho začali.
Na rozdíl od toho, co zmiňujeme výše, v Egyptě po smrti s řezáním přestali a nebožtíka pohřbili v celku.
Dalším rozdílem byl fakt, že začínali s řezáním od hlavy, oběť tak zemřela mnohem rychleji.
Na druhou stranu ovšem proříznout tvrdou lebku nebylo vůbec snadné.
K popravě bylo obvykle zapotřebí minimálně dvou lidí, kteří těžkou pilou popravu provedli. To mnohdy platilo i v případě středověkých poprav.
Trest smrti pilou čekal obvykle ty nejhorší zločince, mezi kterými byli násilníci a vrahové, mohlo se ale stát, že skončil na této „šibenici“ i člověk, který se provinil pouhopouhou krádeží.
Autor: Šárka Cvrkalová
