Některé tradice mizí, jiné zůstávají po desetiletí či staletí. Tradice tetování japonského kmene Ainu se ale zachovala mnohem déle. Ačkoli se to zdá až nemožné, první jedinci byli tetováni už před více než 12 000 lety a poslední tetovaná žena zemřela v roce 1998.
Ainu byl kmen, který na území Japonska přišel před více než 12 000 lety. Slovo Ainu v překladu v jejich jazyce znamená člověk. Kmen měl mnoho tradic, z nichž se velká spousta zachovávala po dlouhé roky.
Živili se tím, co jim dala příroda
Ainu byl kmen sběračů a lovců. Živili se doslova vším, co jim příroda nabídla. Praktikovali rybolov, sbírali bobule a bylinky, své muže posílali na lov medvědů a dalších divokých šelem.
Podle archeologů, kteří se kmenem zabývají a již objevili několik starých artefaktů dokazujících jeho styl života, kmen Ainu některá zvířata uctíval, a dokonce prováděl v jejich jménu ceremoniály.
Jednalo se tak o skupinu lidí velmi duchovně založenou, jak bývalo v tehdejších časech zvykem.
Tetování bylo vyloženě ženskou záležitostí
Už od dávných dob existovalo v této kultuře tetování, které zde bylo vyhrazeno pouze ženám.
Tak, jako pouze ženy mohly mít potetovaná těla, tak také pouze ony samy směly tetování provádět.
Kromě znaků na rukou a nohou bylo nejvýraznějším tetováním tetování obličeje v podobě velkého úsměvu kolem úst.
To reprezentovalo především fakt, že je žena připravena ke sňatku.
V pozdějších dobách se tetování provádělo modernějšími nástroji, tím tradičním a původním je ale nůž zvaný makiri.
Ty měly vyřezávané rukojeti, na kterých byla mnohdy znázorněna uctívaná zvířata.
Jejich špička byla velmi ostrá, přesto bylo pro ženy poměrně komplikované kontrolovat hloubku řezu. Jen ty nejzručnější mohly tetování provádět.
Do řezů, ze kterých byla očištěna krev, se vtíraly saze z ohniště, a tím vznikalo tetování.
Aby se do kůže tetování snadněji usadilo, byla při rituálech prováděna různá zaříkávadla a magické formule. Sám umělec během obřadu tiše zpíval vybrané melodie.
Tetování kmene Ainu zůstalo tradicí velmi dlouho. Ačkoli později už nemělo s původním rituálem příliš společného, ženy stále věřily jeho síle a považovaly ho za známku toho, že si je najde ten pravý muž. A to dokonce i ve dvacátém století.
Autor: Šárka Cvrkalová
