Občas se v televizi objeví velmi smutná zpráva a vždy je na někom z moderátorů, aby ji přečetl. Ne vždy takovou zprávu zvládne přečíst s klidem a ne vždy ji dočte. Co je pro jedny znakem neprofesionality, je pro mne znakem lidskosti.
Následující text je názorem autorky.
Petr Suchoň je otcem dvouletého Sebastiana a není tedy divu, že jej nenechala klidným reportáž o týrání dvou malých chlapců z Kuřimi. Tato událost zasáhla v letech 2006 a 2007 celou republiku.
Zasáhlo ho to jako otce
Po dobu reportáže moderátora nebylo vidět, takže měl prostor pro to, aby dal průtok svým emocím. Jakmile se kamery vrátily do studia, byly vidět moderátorovy zaslzené oči.
„Jako táta mám úplně husí kůži, ale musíme pokračovat dál,“ vysvětlil Petr Suchoň a pokračoval dále ve vysílání.
Moderátor se v této situaci ocitl poprvé, ale zároveň už byl jednou u toho, když se jeho kolegyně rozplakala. Jeho dřívější kolegyně Gabriela Lašková málem nezvládla přečíst zprávu o dětech, které zabil jejich otec.
Ta situaci jako matka neustála, rozplakala se a zprávu četla s roztřeseným hlasem.
„Naprosto Gábinu chápu. Tahle tragédie nás hodně zasáhla. Oba máme doma malý caparty a nejsme kusy ledu, snad tomu diváci porozumí,“ zastal se jí tehdy právě Suchoň.
Příběhy o dětech jsou pro matky náročné
V roce 2020 nezvládla reportáž o smrti malého chlapce Renáta Czadernová. Když reportáž skončila, viditelně plakala a další zprávu četla s rozechvělým hlasem.
„Jako matku mě to velmi dojalo,“ vysvětlovala moderátorka.
Píše se rok 2022 a probíhá reportáž o ukrajinské matce, které ve válce zemřelo jedno z dětí. Kamera se vrací do studia a jinak ostřílená reportérka ČT Jana Peroutková mluví o postupu ruských vojsk a přitom pláče.
Pláč v zahraničí
Nejen u nás se ale dočkáme silných momentů. Americká moderátorka Rachel Maddowová měla uvést zprávu o rozdělování dětí od rodičů na hranicích s Mexikem, ale rozplakala se.
Následně se omluvila na sociální síti a sdílela zde zprávu, kterou měla přečíst. Zároveň dodala, že se jednalo o aktuální zprávu, se kterou se nemohla seznámit předem.
Její kolegyně ze CNN Sara Sidnerová se rozplakala v době coronavirové krize, kdy v Los Angeles postihl covid jednu rodinu a kvůli zákazu shromažďování v pohřebních síních musela dcera svou mrtvou matku nechat na parkovišti.
„Rozplakala jsem se, nemohla jsem se kontrolovat. Nemohla jsem říci ani slovo. Prostě se to stalo. Ve vysílání CNN, před zraky celé Ameriky a světa,“ vysvětlila později.
Projev lidskosti v přímém přenosu
Na pláči moderátora já osobně nevidím vůbec nic špatného. Je to lidský projev silné emoce, která v ten daný moment nešla ovládnout.
Nikdo nevíme, co se odehrálo ten den v životě daného moderátora, co ho rozhodilo před tím, než šel do vysílání. A zlobit se pak, že není robot?
Pro některé je to projev neprofesionality, projev toho, že tam daná osoba nemá co dělat, protože svou práci nezvládá. S tímto tvrzením vůbec nesouhlasím.
Profesionalita moderátora je dána jeho schopností přednést zprávu zajímavě či vést rozhovory otevřeně a nestranně. Nikde není psáno, že se nesmí chovat jako člověk.
Nutno však ještě zmínit, že naši plačící moderátoři a moderátorky dostali od diváků na sociálních sítích spíše podporu než hejty.
Jediných negativních komentářů se dočkala Sara Sidnerová od českých facebookových odborníků, ale to úplně nesouviselo s jejím chováním, jako spíše v té době velmi silným tématem, kterým covid bezesporu byl.
Takže shrnuto a podtrženo: není to s námi ještě tak špatné! Chápeme, že lidé jsou jen lidé.
Zdroje: Super, Blesk, Expres, Televize Nova, CNN, Facebook
Autor: Soňa Jiroutová
