Prvotní myšlenka katolického hnutí Sestry Panny Marie bylo založit azylový dům, kde se prostitutky vykoupí ze svých hříchů prací. Později se ale Magdaleniny prádelny, jak se domům říkalo, staly odkladištěm pro znásilněné ženy, sirotky, nevěrné manželky a těhotné nezletilé dívky. Kvůli neomezené moci a beztrestnosti sester se navíc z domovů stalo spíše vězení plné krutých trestů. Své peklo si zde prožila i zpěvačka Sinéad O’Connor.
Až do roku 1996 mohly být těhotné nebo promiskuitní ženy doživotně uvězněny v tzv. Magdaleniných prádelnách. Nejedná se tedy rozhodně o dávnou minulost.
O Magdaleniných prádelnách se společnost dozvěděla zejména díky filmu Petera Mullana s názvem Padlé ženy. Ačkoliv příběh vyvolal vlnu nevole, žádná z přeživších nebyla dle serveru Book and Ideas odškodněna.
Peklem si prošla i známá zpěvačka
Instituce byly sice řízeny katolickými řády, ale podporovala je irská vláda, která do systému nasměrovala peníze výměnou za služby prádelny. BBC uvádí, že v letech 1922 až 1996 prošlo prádelnami v Irské republice asi 10 000 žen.
Velké pozdvižení nastalo, když v roce 1992 musely dle serveru History Sestry Panny Marie kvůli dluhům prodat pozemek, který vlastnily v irském Dublinu. Jednalo se o prádelnu v Donnybrook, která v letech 1837 až 1992 sloužila jako domov pro „padlé ženy“.
Sestry dle předpisů požádaly, aby byla přesunuta těla v hrobech u této prádelny. Když však úředníci dali k přesunu souhlas, zjistilo se, že se nejedná o hroby, ale o masový hrob 155 neznámých žen.
Zpěvačku Sinéad O’Connor jistě nemusíme představovat. Málokdo však ví, že i ona si prošla peklem zvaným Magdaleniny prádelny.
Její násilnická matka jí zničila dětství a Sinéad byla v 15 letech za krádeže umístěna právě do této Magdaleniny prádelny v Dublinu. Dle serveru Žena-in byl tento zážitek příčinou jejího celoživotního odporu ke katolické církvi.
Dobrý záměr se změnil ve věznici
Prádelny vznikaly v průběhu několika let na různých místech a říkalo se jim Magdaleniny prádelny po Máří Magdaléně. Padlé ženy si zde „kupovaly“ vykoupení prací.
Provdané matky, koketní ženy a další osoby, které byly považovány za nevhodné pro společnost, byly nuceny pracovat pod přísným dohledem jeptišek po celé měsíce nebo roky, někdy dokonce po celý život.
Prvotní záměr byl dobrý a ženy se zde učily novým věcem. Dostávaly se sem zejména prostitutky. Později však do prádelen posílali své dcery i jejich rodiče, když chtěli utajit jejich nechtěné těhotenství, nebo sem byly dávány ženy, které měly mimomanželský sex.
„Vykoupení mohlo zahrnovat různé donucovací prostředky, včetně oholených hlav, institucionálních uniforem, chlebové a vodní stravy, omezených návštěv, korespondence pod dohledem, samovazby, a dokonce i bičování,“ uvedla pro server History historička Helen J. Self.
Z prádelen se postupně staly spíše věznice, kde jeptišky vládly beztrestně, někdy bily vězně a prosazovaly přísná pravidla mlčení.
Přeživší promluvily
„Nikdy jste nevěděli, kdy přijde další výprask,“ uvedla pro týž server Mary Smith, jedna z přeživších, která sem byla umístěna, protože byla znásilněna.
Maureen Sullivan sem poslal kněz, protože byla sirotek a neměla kam jít. Pro BBC zavzpomínala, co se dělo, když jednou omylem rozbila hrnek.
„Jeptiška vzala tlustý provaz, omotala mi ho kolem krku a tři dny a noci jsem musela jíst z podlahy,“ uvedla Maureen hrůzný zážitek.
Hromadné hroby dětí
Hrůzné bylo ale i chování sester k dětem žen, které byly do prádelen umístěny. Daily Mail uvádí, že například existuje podezření, že 796 dětí bylo pohřbeno na nevysvěcené půdě bez náhrobků nebo rakví vedle domova řádových sester Bon Secours v Tuamu v letech 1925 až 1961.
Zprávy ukazují, že děti trpěly podvýživou a zanedbáním, což způsobilo smrt mnoha z nich. Jiné z dětí zemřely na spalničky, TBC, gastroenteritidu či zápal plic.
Zdroje: History, BBC, Daily Mail, Book and Ideas, Žena-in
Autor: Soňa Jiroutová
