Česká zpěvačka a textařka Barbora Vaculíková zdědila své nadání po mamince. Petra Černocká se hudbou živí už dlouhé roky a předala talent právě jí. Jenomže jako matka praktikovala jinak poměrně pofidérní výchovu. Místo toho, aby s dcerou trávila volný čas, brávala ji s sebou do práce a nutila ji i do věcí, které se Báře dělat nechtěly.
Barbora se snažila ze začátku svůj život změnit. Nechtěla být zpěvačkou, protože měla tohoto odvětví plné zuby. Nakonec v hudbě zalíbení našla. Rozhodně ale ne kvůli své matce, která ji dennodenně brala do práce, kde se jí nelíbilo.
„Hudba vlastně obklopovala celý můj život. Narodila jsem se v podstatě pod pódiem, jako čtyřletá už jsem stála v zákulisí a bylo to úžasný. V současné době by to bylo spíš na sociálku, protože jsem opravdu hodně jezdila s mámou,“ přiznala podle webu VIP svět.
Přesto chtěla, aby dostudovala vysokou
Petra Černocká brávala dceru do práce, nenechávala jí prakticky moc volného času, přesto ale měla na Báru poměrně vysoké nároky ohledně studií. „Protože maminka žila celý život jako umělec, měla jediné vysloveně upřímné přání, a to, abych vystudovala vysokou školu,“ říká zpěvačka.
Jenže tehdy mladá dívka, která se snažila už sama pracovat na hudební kariéře, začala mít velké problémy v mnoha oblastech svého života. „V té době jsem se dost plácala, nevěděla jsem, co se životem. Nějak se mi všechno začalo komplikovat a já to nedokázala ustát,“ přiznává.
Zdroj: Profimedia
„Byla jsem v několika kapelách, ale vztahy v nich nebyly ideální, necítila jsem se sama se sebou dobře, psychicky jsem na tom byla mizerně, a dokonce jsem propadla bulimii,“ svěřila se deníku Blesk. V té chvíli se rozhodla na rok zmizet do Austrálie.
Bojí se, že se problémy vrátí
„Naprostou náhodou jsem tam bydlela v bytě s holkou z Německa, která bulimii měla taky a my díky tomu měly možnost všechno probrat. Bylo zajímavé vidět věc z druhé strany. Bylo to poprvé, kdy jsem o tom s někým mluvila,“ říká zpěvačka o tom, jak s problémy bojovala.
„ Už jen to opatrné sdílení zafungovalo pozitivně, ale stejně tu hlavní oporu musí člověk najít v sobě. Teď je to tak, že si dávám pozor, abych jedla dobře, tak akorát a měla se ráda, jaká jsem, protože bulimii vnímám jako nemoc, která není nikdy vyléčená,“ vysvětluje.
Na závěr svého příběhu tak Barbora Vaculíková dodává, že se bojí, že se může nemoc kdykoli vrátit. Se svými problémy dokázala bojovat už tehdy a věří, že i tentokrát by je přemohla. Strach je v ní ale zakořeněn a nedá se s ním podle jejích slov nic moc dělat.
Autor: Šárka Cvrkalová
