Když se poprvé setkáváme tváří v tvář s paní Jitkou, která nás kontaktovala v rámci svěření se se svým příběhem, je nám od první chvíle nesmírně sympatická. Působí jako typická babička, ke které chcete zajít v neděli na svíčkovou a luxusní štrůdl. Ačkoli rozdává úsměvy a tváří se velmi přívětivě, když se zadíváte do její tváře pozorněji, objevíte smutek a bezmoc.
Na vnoučata jsem se těšila
„Asi jako každá matka jsem se těšila, až mé dítě jednoho dne bude mít své vlastní děti. S manželem, nechť je mu země lehká, jsme měli pouze jedno dítě – syna Lukáše. Manžel se bohužel vnoučete nedočkal, dva roky před narozením Lukášova prvního syna bohužel podlehl rakovině.“
Tak začíná vypravování paní Jitky. Usuzujeme, že dle jejího výrazu je zbytečné čekat veselejší příběh. Její následující vyprávění naše domněnky potvrdí.
Zdroj: 123RF.COM
Kluci rodičům přerostli přes hlavu
„Sledovala jsem, jak oba vnuci rostou. Odmalička byli vedeni k tomu, že mohou svobodně projevit svůj názor,“ vysvětluje paní Jitka a dodává, že snacha měla svůj způsob výchovy, se kterým se ona osobně neztotožnila. „Snacha kluky naučila, že si všechno mohou vydupat nebo vybrečet. Dělo se tak v obchodě, kdy chtěli sladkost. Dělo se tak na dětském hřišti, ze kterého odmítali odejít. Já sledovala, jak moji vnuci svým rodičům doslova přerůstají přes hlavu,“ vypráví paní Jitka a v ruce žmoulá béžový kapesník, který očividně bude již brzy potřebovat.
Všechno se řídí jen dětmi
Musíme dát za pravdu dalším Jitčiným slovům, že pro každého milujícího rodiče by mělo být jeho dítě středobodem vesmíru. Souhlasíme i s tím, že se nic nemá přehánět, což paní Jitka vyslovuje s jistou hořkostí v hlase.
Zdroj: 123RF.COM
A pak přichází na řadu kapesník. Paní Jitce ukápne první slza, která strhne zábranu, a další slzy na sebe nenechají dlouho čekat.
„Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale moji vnuci jsou rozmazlení spratci,“ slyšíme ji říkat a je na ní vidět, že jí to přiznání není ani trochu příjemné. Která babička by o svých vnoučatech bez jediné výčitky bez důvodu prohlásila, že jsou rozmazlené? Pravděpodobně k tomu má důvod.
Nejhorší jsem já
„Několikrát jsem byla svědkem toho, jak vnuci se svými rodiči zametají. Nemám v povaze mlčet a ani tehdy jsem neměla jazyk za zuby. Ozvala jsem se a kluky okřikla, že takhle se přece nesmí chovat ke svým rodičům. Dítě by mělo mít k rodiči úctu, natož tak malé děti, jako jsou moji vnuci – vždyť je jim teprve dvanáct a deset let!“
Paní Jitka se před dalšími slovy rozpláče. „Nejhorší jsem samozřejmě já. Když jsem si dovolila kluky okřiknout, že se na rodiče nehubuje, snacha se do mě pustila a syn jen nečinně přihlížel. Vůbec se mě nezastal, přitom k takové výchově jsme ho s manželem nevedli,“ říká se slzami v očích. Paní Jitka svůj příběh zakončila tím, že ještě nikdy nepocítila takovou bezmoc. Musí sledovat, jak z jejích vnuků vyrůstají rozmazlení a drzí kluci, zatímco za černou ovci v rodině je považována ona.
Jitka, České Budějovice
Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Bylo by dobré, aby paní Jitka dokázala s rodiči svých vnoučat vykomunikovat, co jí trápí. Zřejmě to myslí se svými vnoučaty dobře, ale jaký je pohled jejich rodičů? Uvědomují si možné následky svého výchovného stylu do budoucna? Co jim tolik vadilo na projevu paní Jitky k vnoučatům? Je názor paní Jitky na vnoučata objektivní nebo se jedná o její subjektivní zkreslený pohled? O těchto tématech je vhodné diskutovat ke spokojenosti obou stran.
Co se týče samotných vnuků, tak učit je projevit svůj názor není samo o sobě ještě nikterak špatné. Problém však nastává, pokud k tomu dochází bez jakéhokoliv vnitřního filtru. Právě proto je ve výchově velice důležité učit děti zodpovědnosti a následkům. Nastavovat přiměřené a smysluplné hranice v podobě pravidel, příkazů, ale i zákazů, děti do budoucna učí neporušovat zákony i slušnému chování ve společnosti.
Je také otázkou, jaký vliv bude na děti mít v nedaleké budoucnosti puberta. Pokud má jejich současné chování tak výrazné projevy již nyní, je otázkou, zda s nástupem puberty se jejich projevy nestanou ještě výraznějšími a problematičtějšími.
Je také dobré vzít v potaz problémy, které s sebou může jejich chování přinášet ve škole. Neustálé vyrušování v hodinách může vést ke studijním problémům. Již z tohoto důvodu by případně bylo vhodné s dětmi zajít do pedagogicko-psychologické poradny, kde se zjistí, zda děti nemají například poruchu pozornosti či chování.
