Dítě je dar. Ať už je jakékoli a vypadá jakkoli. V České republice se každý rok narodí několik desítek dětí s Downovým syndromem. Ačkoli je v dnešní době medicína na pokročilé úrovni, dokážou lékaři odhalit jen asi polovinu případů. I dceři paní Kamily, od které jsme dostali e-mail s jejím příběhem, bylo toto postižení diagnostikováno až po narození.
Nevěděli jsme, že vnučka nebude v pořádku
Příběh paní Kamily začíná slovy, že do posledního okamžiku netušili, že se dceři narodí postižené miminko. Její dcera absolvovala všechna vyšetření a až na pár hraničních výsledků bylo všechno v pořádku. Dcera se zetěm se na dcerku moc těšili a samozřejmě i paní Kamila s manželem v roli budoucí babičky a dědečka nemohli poslední dny před termínem porodu dospat.
Zdroj: 123RF.COM
„V neděli brzy ráno mě probudil dceřin telefonát, ve kterém mi již mezi kontrakcemi sdělovala, že už je to tady,“ vzpomíná paní Kamila a usmívá se nad představou, jak byla během vteřiny vzhůru a okamžitě vzburcovala i manžela. Společně pak očekávali každou zprávu z porodnice.
Nemohli jsme se dočkat radostných zpráv
„Dcera byla prvorodička, u těch může porod trvat i několik dlouhých hodin. Byli jsme s manželem neskutečně nervózní, chodili jsme doma z místnosti do místnosti, neměli ani pomyšlení na něco k jídlu a stále sledovali telefon, kdy se konečně dcera nebo zeť ozvou s radostnými zprávami. Bylo to nesnesitelně dlouhé,“ vypráví paní Kamila.
Zdroj: 123RF.COM
První zpráva z porodnice přišla kolem poledne. To psal zeť, že je dcera paní Kamily otevřená na pět prstů a porod postupuje celkem rychle. Paní Kamilu i manžela čekaly další hodiny nervozity.
Dcera brečela do telefonu
„Telefon zazvonil až o půl sedmé večer. Slyšela jsem dceru plakat a myslela si, že pláče dojetím. Záhy jsem se dozvěděla, že je s vnučkou něco špatně. Mezi jejími vzlyky jsem pochopila, že se dítě narodilo s postižením, o kterém nikdo předtím nevěděl,“ vzpomíná paní Kamila a připomíná si tak těžké okamžiky, kdy nikdo nevěděl, co vlastně bude.
Skutečnost se měla tak, že se vnučka paní Kamily narodila s Downovým syndromem.
Nevydržel to ani dva týdny
Zdroj: 123RF.COM
Nebyl to první a zdaleka ani poslední případ, kdy veškeré testy toto postižení u dítěte neprokázaly. Přesto se však rodina paní Kamily rozhodla dítě vychovat s maximální láskou. Dítě je přece dar. Jiný názor na to měl manžel její dcery. Ten se s osudem své holčičky nedokázal smířit. Po boku své manželky a postižené dcerky tak nevydržel žít ani dva týdny.
„Prachsprostě se sbalil a od dcery utekl. Byla zrovna s miminkem na kontrole a on tento čas využil k tomu, aby si sbalil své věci a zmizel,“ vysvětluje paní Kamila. „Nikdo z nás si tohle nepřál, ale on se k tomu měl postavit jako chlap – jako otec dítěte. Nedokážu mu odpustit, že v tom dceru nechal,“ píše a dodává, že ona i manžel nabídli dceři maximální možnou pomoc. Rozhodně ji v tom nenechají a s vnučkou kdykoli pomohou.
Kamila, Brno
Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Situace je vskutku komplikovaná a smutná. Bohužel i v dnešní době, kdy jde medicína neuvěřitelně rychlým tempem kupředu, se mohou vyskytnout případy jako tento. Je zapotřebí nepropadat beznaději a uvědomit si, že i život s Downovým syndromem má svou hodnotu a člověk může mnohého dosáhnout.
Je důležité ve vztahu o věcech mluvit. O to více, když se jedná o věci těžké či nepříjemné. Zvolit strategii útěku bez toho, aby manžel celou záležitost prodiskutovat s manželkou, je možná jednodušší pro něj, avšak nebere ohled na manželku a dítě. Ty si určitě zaslouží jeho důvody přinejmenším vyslechnout.
Proč je to pro něj tak těžké? Čeho se zalekl? Co stojí v pozadí jeho odchodu? Tyto a další otázky by bylo vhodné vykomunikovat a poskytnout manželovi podporu, aby věděl, že na celou situaci není sám, ale má svou partnerku i podporu okolí. Celou záležitost je možné též řešit a konzultovat s psychologem.
