Jen pár týdnů před smrtí mi babička kladla na srdce, abych si Libora nebrala. Tehdy mi tvrdila, že je to zlý člověk, že na to má čich. Její slova jsem vůbec nebrala vážně a Libora si i navzdory jejím prosbám vzala. Babička pár týdnů poté zemřela a já na její slova zapomněla. Vzpomněla jsem si na ně až teprve nedávno, když jsem konečně pochopila, že babička vlastně měla pravdu.
Měla jsem na očích růžové brýle
Libora jsem poznala ve svých osmadvaceti letech. Tehdy jsem měla za sebou několik nevydařených vztahů a upřímně jsem se do dalšího ani pouštět nechtěla. Jenže Libor měl v sobě něco, co si nedokážu vysvětlit, každopádně mi tím „něčím“ naprosto učaroval a já mu podlehla. Nechala jsem se přemluvit k tomu, abychom si spolu začali. Od začátku našeho vztahu jsem měla na očích nasazené růžové brýle, proto jsem neviděla chyby, které viděli ostatní.
Zdroj: 123RF.COM
Babička mě prosila, abych si ho nebrala
Po čtyřech letech vztahu přišla z Liborovy strany žádost o ruku, nad kterou jsem neváhala ani vteřinu. Moje babička byla v té době hodně nemocná, lékaři nám dali jasně najevo, že to již nebude mít dlouhého trvání, a to byla věc, která mi kazila radost se svatby. O to horší to bylo, když mě babička prosila, abych si Libora nebrala.
Zdroj: rido/123RF.COM
„Je to zlý člověk, děvenko moje,“ říkala mi tehdy a držela mě u toho pevně za ruku. „Jestli si ho vezmeš, budeš jednou jistě velmi nešťastná,“ zněla její slova, která jsem ale v tu chvíli nebrala vážně. Byla jsem totiž štěstím bez sebe, že se budu vdávat.
Milovala jsem ho tolik, že jsem mu často odpouštěla
Libora jsem milovala tak moc, že jsem byla ochotná přehlížet a odpouštět jeho časté chyby. A že jich nebylo zrovna málo! Několikrát mě podvedl, ale já vždy zavřela oči. Často se opíjel, domů se vracel nad ránem a bylo ho všude plno. Vyjadřoval se jako dlaždič, pro sprosté slovo nešel daleko a nebylo mu zatěžko chovat se tak i před mými kamarádkami, které jsem si velmi rychle přestala zvát k nám domů.
Zdroj: 123RF.COM
Babička měla pravdu
Život s Liborem rozhodně nebyl žádné peříčko. Kdybych nebyla zaslepená láskou, asi bych si to uvědomila už dříve. Na své prozření jsem musela čekat dlouhých dvanáct let, během kterých jsem kvůli manželovi přišla o kamarádky, přišla jsem o koníčky i zájmy, protože jsem se ve všem musela podřizovat svému muži.
Teď už vím, že babička měla pravdu a já ji měla poslechnout. Před měsícem se totiž stalo něco, co mě donutilo konečně otevřít oči a pořádně se podívat, kdo můj manžel vlastně je. Libor se opět vrátil domů opilý a naštvalo ho, že jsem mu místo jeho oblíbeného řízku s kaší k večeři přichystala jen párky. Vrazil mi facku, spadla jsem na zem. Nejhorší na tom bylo, že si to sice druhý den pamatoval, ale ani trochu toho nelitoval. A mně došlo, že to je konec. Ještě toho dne jsem odešla.
Autor: Nikol Kolomazníková
