Na vysoké škole jsem se seznámila s Radkem. Studovali jsme stejný obor. Kromě toho nás pojilo ještě mnoho dalších věcí – koníčky, zájem o četbu, oba dva jsme milovali plavání a poslouchali jsme i stejnou hudbu. Byl mezi námi jen jeden jediný rozdíl: on pocházel z vesnice a já z velkoměsta. A zatímco on se chtěl po škole vrátit zpátky k poklidnému životu na vesnici, já si neuměla představit, že bych opustila rušné město.
Milovala jsem ho, tak jsem se přizpůsobila
Po vysoké přišel čas na rozhodnutí: Radek se chtěl vrátit na vesnici, kde mu rodiče přenechali patro v rodinném domě. Já jsem váhala, zda se vrátit zpátky do Prahy, odkud jsem pocházela, nebo odejít s Radkem. Za ty roky to mezi námi bylo docela vážné a až na tento jediný rozdíl mezi námi nikdy nebyl žádný problém. Proto jsem byla postavena před důležité rozhodnutí: vesnice s Radkem, nebo město, ale sama?
Zdroj: 123RF.COM
Radka jsem milovala, proto jsem přistoupila na jeho návrh a přestěhovala se s ním do menší vesnice. Sice působila malebně, ale město to nebylo. Já však doufala, že mě život mimo rušné město nadchne, a já tak brzy zapomenu na přepych, kterého se mi ve městě dostávalo požehnaně.
První rok jsem si zvykala
První rok byl pro mě jedna zkouška za druhou. Do vesnice nejezdilo žádné MHD, jen pár autobusů během dne. Najednou jsem měla všechno daleko, nebyly tu obchody, lékárna, drogerie, zkrátka nic. Když jsem něco chtěla nebo potřebovala, musela jsem si dojet do města. To byl problém, protože jsem neměla řidičák. A spoléhat se na těch pár spojů, které jezdily?
Zdroj: 123RF.COM
To fakt ne. Proto jsem byla nucena udělat si řidičák a Radek mi koupil starší ojeté auto. Když jsem přestala být závislá na dopravě, začala jsem se na život na vesnici dívat z trochu světlejší stránky. Moc dlouho mi to ale nevydrželo.
Život pod jednou střechou
Radkovi rodiče s námi bydlí v jednom domě. Oni mají spodní patro a my obýváme horní. Zpočátku nám to vyhovovalo, rodiče se o nás moc nezajímali, ale postupem času si začali stále více vymýšlet. Po dvou letech jsme si s Radkovou maminkou dokonce několikrát vjely do vlasů, protože se jí nelíbilo, že pořád někam chodím.
Zdroj: 123RF.COM
Stěžovala si, že místo toho, abych pracovala okolo domu nebo na zahradě, jsem pořád ve městě. „Kafíčka, nákupy, kosmetika, to je to jediný, co ji zajímá,“ stěžovala si jednou Radkovi jeho maminka. „Aby vyplela záhony nebo kolem domu něco udělala, na to ji neužije,“ slyšela jsem její slova.
Nejsem šťastná
Vůbec nejsem šťastná. Chybí mi pohodlí velkého města, kde máte všechno doslova na dosah ruky. Když chcete čerstvé rohlíky k snídani, stačí vyběhnout z domu do nedaleké pekárny. Tady musíte sednout do auta, jet 20 minut tam a 20 minut zase zpátky. A tak to máte se vším. Nejsem holka na vesnici, patřím do města. Možná jsem zhýčkaná, ale zkrátka taková jsem. Jen nevím, jak říct Radkovi, že se chci vrátit do města. Mám totiž strach, že se mnou odmítne jít a já ho ztratím.
Autor: Nikol Kolomazníková
