Když jsme se s manželem stěhovali za prací do Prahy, nebyla jsem z toho nadšená. Představovala jsem si, že náš syn bude vyrůstat spíš na venkově, jenomže finance se pro nás právě v době mého těhotenství staly rozhodujícím faktorem. A tak jsme začali bydlet na sídlišti jedné pražské části. Já porodila a nakonec – ani nevím jak – uběhlo deset let a já jsem stále tady.
Musela jsem si zvyknout na spoustu věcí. Velká nákupní centra, hluk… Jednou z obrovských změn byl i fakt, že kdykoli jsem šla vyhodit odpadky, popelnicemi se probíral někdo, kdo doufal, že se mu něco z odhozených předmětů bude hodit. Obvykle jsem to ignorovala, často se ale stávalo, že na mě některý z nich promluvil a já zrychlila krok, abych se s takovými lidmi nemusela bavit.
Jeden z bezdomovců nás pravidelně zdravil. Snažila jsem se syna držet dál
Každé volné ráno jsem se snažila trávit se synem v nedalekém parku, jehož součástí bylo i dětské hřiště s prolézačkami. Jeden z bezdomovců na nás od popelnic vždycky mával a já se snažila ho ignorovat. Syn ale nezapomínal na slušné vychování a divil se, proč mu za jeho „Dobrý den“ nadávám. Snažila jsem se mu vysvětlit, že s pochybnými lidmi by se bavit neměl. Situace se opakovala několikrát, než se syn naučil muže ignorovat.
Zdroj: 123RF.COM
Poslala jsem syna na hřiště samotného. Přivedl mi ho muž z ulice
Bylo to ode mě nezodpovědné, ale měla jsem hodně práce. Syn chtěl za každou cenu na hřiště, a tak jsem mu řekla, aby šel sám. Měla jsem v plánu za ním do hodiny dojít a zkontrolovat ho, cestu znal, hřiště bylo jen pár metrů od domu. Navíc jsem si myslela, že kdyby se něco dělo, určitě na místě bude některá z maminek. Nedošlo mi ale, že je všední den a chlapec tam bude skoro sám.
Když někdo zvonil u dveří, myslela jsem, že je to syn. Byl to on, ale v doprovodu onoho bezdomovce. Nejdřív jsem chtěla zareagovat nějak nepříjemně, syn se mi ale vrhnul kolem krku a řekl mi, že ho pan Karel zachránil. Když jsem se pak nedůvěřivě podívala na muže, pokrčil rameny. Nic by se prý nestalo, pravděpodobně by se z toho dostal syn i sám.
Spadl z jedné z prolézaček a vyrazil si dech. Muž byl náhodou svědkem, a tak mu pomohl vstát, uklidnit ho, dokud se mu opět nepodařilo nadechnout. Pak mu řekl, že se jmenuje Karel a že ho doprovodí pro jistotu domů. Se synem jsem pak zajela k doktorovi. Nic mu naštěstí nebylo. Stydím se teď, že jsem byla k lidem z ulice plná předsudků. Je pravda, že ne všichni jsou na ulici vlastní vinou a někteří mají dokonce dobré srdce a zajímá je víc než jen poloprázdné lahve s alkoholem. Nabídla jsem Karlovi pomoc, on ji ale odmítl. Prý už se po různých ubytovnách toulá tak dlouho, že by pro něho normální život nebyl. Odteď ho alespoň každé ráno se synem slušně pozdravíme.
Autor: Šárka Cvrkalová
