Hudebník Petr Janda zanedlouho oslaví své osmdesáté narozeniny. Není to ale jediné jubileum, na které poteče alkohol proudem. Zpěvák se svou kapelou Olympik oslaví 60 let na scéně, navíc ještě hraje v jedné vesnické kapele.
Ta bude letos v létě slavit pro změnu 15 let. Pro Aha! se Janda svěřil, jak vůbec přišel nápad založit ve vesnici kapelu a jak to vlastně všechno probíhá. Kapela vystupuje hlavně v Restauraci Na Propasti, kterou najdete v Hradci ve Stříbrné Skalici. Janda si tady rád zahraje, protože je to zase něco jiného.
Sám vyvěšuje plakáty s termíny koncertů
„Je to tam příjemný. Hraje se venku, chodí na nás strašně moc lidí. Je to jediná kapela, se kterou nikdy nezkoušíme. Když někdo chce zahrát nějaký nový song, tak rozdá noty a jedeme,“ svěřil se slavný hudebník, který s Olympikem cestuje po Česku již 60 let.
Jeho kapela hraje především klasiku. „S Olympikem hraju česky, v Americe pro krajany taky, ale tady zpívám hodně anglicky. Dám si na stojánek text a jedu z listu.“ Není to ale jen o tom, že se domluví termíny a všichni se sejdou. I tady musí být propagace. Vyrobí se plakáty a Janda je pak rozvěsí.
„To se vždycky stydím a dívám se, jestli kolem nejede nějaký auto, aby mě u toho nikdo neviděl. (směje se) Tradičně dávám jeden do hospody a další na strom před ni.“ Poté už se jen připraví aparatura. Janda to má do hospody jen 200 metrů, takže si kytaru i kombo zvládne přesunout sám.
„S Olympikem je to horší. Když hrajeme v Lucerně, není tam výtah a jen třicet tisíc nás stojí snesení nástrojů na jeviště. I přes to ji mám rád, hráli jsme tam už víc jak dvěstěkrát,“ vysvětluje celé dění před koncertem. Jeho vesnická kapela se jmenuje Souseďanka, protože to všichni k sobě mají blízko.
Sejdou se jen několikrát za léto, ale vždy je to velká událost
Janda přiznal, že hrají asi čtyřikrát za léto. Dvakrát v červenci a dvakrát v srpnu. A jak vůbec došlo na nápad založit kapelu? „Jednou jsme s klukama seděli u piva a tullamorky v hospodě a napadlo nás: Co kdybychom si tady zahráli? Nikomu jsme nic neřekli a druhý den jsme si přinesli nástroje a zkusili to,“ popisuje začátky.
„Kouklo se na nás tehdy jen několik štamgastů. Za pár let už jsme se spolu naučili hrát, měli jsme zpěvačku a najednou nám hospoda nestačila. Vysazovali jsme dokonce okna, aby nás lidi slyšeli ven!“ vzpomíná Petr Janda. Vstupné vybírají do klobouku, ale mají jasně dané podmínky.
„Když jsme začínali, házeli nám do klobouku drobné. Byl těžký, ale dohromady tam nic nebylo. Někteří hodili dvě koruny nebo tři… A my to pak týden počítali. Tak jsem nastavil jiný systém. Řekl jsem: Prosím vás, neházejte nám drobný, nejsme žebráci, ale potřebujeme zaplatit aparaturu a zvukaře.“
„Začněme stokorunou. Ale když se vám nechce, neházejte nic. A dneska už nám dávají opravdu bankovky, tak to je dobrý, náklady to pokryje,“ je Janda rád za to, že může něco udělat pro vesnici a zároveň ho to nestojí peníze. Kapela má zadarmo pivo nebo řízek, zpěvačka lahev vína, jak prozradil.
Zdroj: Aha!
Autor: Raina Tomanová
