Když mi bylo sedmnáct, myslela jsem si, že být matkou je ta nejsložitější věc na světě. Moje maminka to totiž se mnou i mým malým bráškou neměla snadné a to především proto, že se Honzík narodil s postižením. Nevnímá okolní svět, sotva chodí, nemluví, dokáže pouze na určitě podněty vydávat specifické zvuky a je třeba s ním být dvacet čtyři hodin denně.
Bohužel jsem netušila, jak brzy se do role matky budu muset vžít já. Den po mých osmnáctých narozeninách totiž moje maminka nepřežila pracovní úraz a já zůstala na Honzíka sama. Měla jsem samozřejmě spoustu dalších možností, všechny ale v podstatě znamenaly nechat bratříčka na starost sociálním pracovníkům a odepsat ho k životu mezi dalšími podobně postiženými dětmi.
Bojovala jsem
Dospělá sice jen pár dní, ale odhodlaná starat se o bratříčka ze všech sil. Taková jsem tehdy byla. Nechala jsem školy a začala pracovat z domu, abych s ním mohla pořád být a abych něco málo vydělala. Od státu jsem navíc začala dostávat nějaké ty příspěvky, aby mohl chlapec nějak fungovat. Proběhlo několik kontrol, které zjišťovaly, zda bratra nezanedbávám. Po dvou letech jsem se konečně stala oficiálně jeho pěstounem.
Bylo to těžké. Každý den ho oblékat, přebalovat, mluvit na něho a nevědět, jestli mě vnímá. Otce jsem nikdy nepoznala, maminka zemřela, neměla jsem nikoho, kromě starší babičky, kterou jsem občas zašla navštívit.
Brzy se babička nastěhovala ke mně
Zdroj: 123RF.COM
Babičce je sedmdesát šest let. Myslí jí to dobře, je skvělou společnicí. Jenomže nemůže chodit a je upoutaná na invalidní vozík. A tak jsme se dohodly, že než abych ji každý den navštěvovala a stále jí volala, zda něco nepotřebuje, vezmu si ji k sobě. Dělá mi společnost, ale zároveň je to další jistá starost. Alespoň ale na Honzíka nejsem sama.
Příspěvky nám nestačí a úřady odmítají pochopit mou složitou situaci
Z babiččina důchodu a příspěvků na bratra sice obstarám svou malou rodinku, už si ale nemohu dovolit nic navíc. Když si chci něco pěkného koupit, nebo někam večer vyrazit, když babička Honzíka pohlídá, nemohu, protože na to nemám. Je mi dvacet pět let a stále jsem sama. Nejen kvůli tomu, že mám málo času, ale i proto, že zkrátka nemám peníze na to, abych chodila do společnosti.
Řešila jsem svoji situaci se spoustou úřadů a jejich východisko je stále stejné. Vzdát se Honzy a babičku dát do domova důchodců. V takovém případě ale raději zůstanu napořád sama, než abych se ke svým nejbližším zachovala proti svému svědomí.
Autor: Šárka Cvrkalová
