Když jsem byla malá, bydleli jsme s rodiči v malém bytě 2+kk. Oni měli k dispozici obývací pokoj spojený s kuchyní a já měla vlastní pokojíček. Přes den jsem si hrála v malém prostoru, kde jsem nejvíc překážela a v noci chodila spát mezi ně.
Když nad tím přemýšlím zpětně, vlastně se mnou měli strašně málo soukromí. I ve třinácti letech se totiž stávalo, že jsem nemohla usnout ve vlastním pokoji a tak jsem se nacpala do postele mezi ně. Bála jsem se totiž tmy.
Měla jsem solnou lampičku a na stropě svítící hvězdy
Když mi bylo patnáct, byla jsem sice během dne drzý puberťák, ale navečer jsem vždy zkrotla. Přestože jsem usínala téměř za světla, přítmí mi nedělalo dobře a často jsem si brala matraci k rodičům do obýváku. Bylo mi trapné spát mezi nimi, čekala jsem, až usnou a lehla si vedle nich na zem.
Zdroj: 123RF.COM
Snažili se mě přesvědčit, že jsem skoro dospělá a musím se svým strachem něco dělat. Navštívili jsme dokonce i několik psychologů, ale žádný nepřišel na to, odkud strach pochází. Všechny rady směřovaly k tomu, abych spala za světla. Jenomže spát s rozsvíceným lustrem nešlo a navíc – kdo by platil ty účty za elektřinu?
Bydlím s přítelem, kterého moje psychická nemoc omezuje
S Markem jsme spolu už dlouho a já proto vím, že se se mnou nerozejde kvůli mému strachu ze tmy, ale vidím, že ho mé problémy omezují. Čtu si dlouho do noci u lampičky a jemu světlo vadí. Navíc nechávám rozsvícená alespoň nástěnná svítidla, když chci usnout. On ovšem potřebuje ke spánku úplnou tmu.
Zkoušeli jsme spát každý v jiné místnosti, jenomže já se bojím a stejně za ním nakonec dojdu do postele, přitulím se a dívám se do stropu tak dlouho, dokud nepadnu únavou. Spím maximálně tři až čtyři hodiny denně. Končí to tedy tím, že jsme ráno unavení oba a často usínáme během dne. Bohužel nevím, jak se svým problémem naložit a i přes pravidelné návštěvy psychologa se zatím můj stav nelepší.
Autor: Šárka Cvrkalová
