Rozhodl se stát malířem a svému cíli podřídil všechno. Život, lásku i rodinu. Je zřejmě důvodem, proč si jeho přítel van Gogh uřízl ucho. Zvolil si cestu psance a vydal se hledat ztracený ráj. Skončil však v osamění.
Eugène Henri Paul Gauguin se narodil v Paříži v době revoluce, v červnu 1848. Otec byl republikánský novinář, matka byla dcerou feministky Flory Tristanové, nemanželské dcery španělského šlechtice z peruánského města Arequipa. Právě po své babičce Gauguin zdědil bujnou fantazii a vášnivého ducha.
Nesmazatelné vzpomínky na dětství v Peru
Dětství strávil se svojí sestrou Marií právě u příbuzných v Peru. Tam se rodina rozhodla odcestovat poté, co získal moc Napoleon III. a očekávalo se, že bude obnovena monarchie. Otec bohužel dlouhou cestu nepřežil. Matka se dvěma dětmi tak zůstala sama u příbuzných, žili však v naprostém přepychu v domě se služebnictvem a malý Paul si užíval privilegované výchovy.
Nechtěný návrat do Paříže
Idylické dětství skončilo v roce 1854, kdy byla rodina nucena vrátit se do Paříže. Gauguin, který mluvil jen špatnou francouzštinou, byl v té době terčem posměchu spolužáků. Navštěvoval několik prestižních škol, matka prodala část dědictví, aby je zaplatila. Gauguin však odmítl skládat zkoušky a v sedmnácti letech se nechal najmout v přístavu.
Image vzpurného Gauguina se zrodilo díky službě u námořnictva
Na moři strávil pět let a tato zkušenost ho velmi ovlivnila. Vzrůstala v něm touha po exotických dálkách a tropických rájích daleko od civilizace. Mezitím zemřela jeho matka, dopis ho však dostihl o několik měsíců později.
V roce 1871 se vrátil do Paříže, kde díky rodinnému známému začal pracovat jako makléř na pařížské burze. Stal se úspěšným obchodníkem a tím byl i po dalších jedenáct let. Ve volném čase maloval a sochařil.
Navštěvoval galerie a kupoval díla začínajících, v té době nedoceněných umělců, impresionistů. Stal se chráněncem malíře Pissarra a prosadil se jako začínající malíř na výstavě impresionistů.
Malířem na plný úvazek
V roce 1873 se oženil s Dánkou Mette-Sofií Gad, se kterou měl pět dětí. Když se v roce 1882 začal hroutit pařížský akciový trh a Gauguin přicházel o výdělky, rozhodl se na plný úvazek věnovat malování. Kvůli tomuto cíli přišel postupně o vše. O zaměstnání i rodinu, manželka se vrátila do své vlasti. Protloukal se, jak mohl, a žít v Paříži pro něj bylo moc nákladné.
Odešel tedy do bretaňského Pont-Avenu, zde se mu však moc nedařilo. Odcestoval proto se svým přítelem Lavalem do Panamy a na Martinik, aby našel svůj ztracený ráj. Martinik ho značně ovlivnil v jeho dílech a vzniklo zde několik později ceněných a známých obrazů.
V roce 1887 se vrátil do Francie. V té době se seznámil s Vincentem van Goghem a jeho bratrem Theem, obchodníkem s uměním. Stali se z nich blízcí přátelé a Gauguin se na popud Thea rozhodl s Vincentem společně pracovat v jeho Žlutém domě v Arles.
Van Goghovo ucho
Jejich několikatýdenní soužití, zpočátku idylické, začalo být plné rozporů. A skončilo velkým vánočním dramatem – uříznutým uchem Vincenta. Ucho si sám uřízl břitvou poté, co mu Gauguin oznámil, že odchází, a ve stejný den přišla zpráva jeho bratra Thea, že je zasnoubený. Van Gogh měl zřejmě pocit, že ztrácí ve stejný den dvě blízké osoby.
Útěk z civilizace do tropického ráje
Gaugin se po krátkém pobytu v Bretani rozhodl utéct na Tahiti, daleko od civilizace. Zde se seznámil s domorodkyní, která se stala nejen jeho milenkou, ale i inspirací pro další díla. Na Tahiti strávil několik let, poté se vrátil do Paříže, aby prodal svá díla a vydělal peníze na další život. Nebyl však tak úspěšný, jak předpokládal.
V lednu 1894 naposledy navštívil svoji ženu a děti v Kodani. Poté opět odjel na Tahiti a dále na Markézy. Zde však propadl depresím z osamění, a dokonce se neúspěšně pokusil o sebevraždu. Zhoršily se mu zdravotní problémy a stal se závislým na alkoholu a morfiu. Zemřel 8. května 1903 na syfilis.
Gauguin vycházel z impresionismu, ale vytvořil si svůj osobitý styl. Jeho postimpresionistická tvorba ovlivnila řadu nastupujících umělců, mezi jeho následovníky patřili například Pablo Picasso nebo Henri Matisse.
Autor: Michaela Pauerová
