Bylo mi třicet, když jsem si řekla, že už není čas čekat. Chtěla jsem dítě, jenomže jsem si zkrátka nedokázala najít chlapa, který by byl dobrým otcem. A tak jsem se rozhodla pro verzi umělého oplodnění.
Měla jsem od svých osmnácti let několik vztahů. Jenomže se každý rozpadl po pár měsících. Buď mě podvedl, přestala jsem ho bavit, nebo se zkrátka naše názory neshodovaly. Byla jsem zoufalá. Chtěla jsem vztah. A ne kvůli sobě, ale spíš proto, aby mělo moje dítě plnohodnotnou rodinu.
O syna jsem se starala s pomocí chůvy
Zdroj: 123RF.COM
Měla jsem trochu strach, že se o syna nedokážu sama postarat. Přece jenom mu bude chybět mužská ruka a navíc budu mít co dělat, abych ho sama zabezpečila. Ale s chůvou jsem mohla chodit i do práce a tak to nebyl žádný velký problém. Vyrůstal ve zdravém prostředí, snažila jsem se mu být nejen matkou, ale i otcem. A i když to třeba zní vtipně, díky tomu jsem se naučila zastávat doma i mužské práce.
Syn se začal ptát po svém otci
Když byl chlapec ve školce, začal chápat, že děti mají rodiče dva. Ptal se po otci. Jenomže já se styděla a navíc jsem nevěděla, jak malému dítěti říci, co jsem udělala ve skutečnosti. Proto jsem si vymyslela, že jeho otec zemřel při nehodě na motorce. Syn rostl a informaci začal považovat za skutečnost. Myslela jsem, že mu časem budu schopná říct pravdu.
Jenomže čím byl starší, tím víc se lepšil náš vztah a já měla strach, že když mu řeknu pravdu, dotkne se ho, že jsem mu lhala. Proto ani dnes, když je mu sedmnáct let, neví, co se vlastně tehdy stalo a proč jsem stále sama. Myslí si, že jsem se nepřenesla přes smrt jeho otce, proto si nedokážu najít dalšího partnera. Stydím se, že mu nedokážu říct celý příběh, ale myslím, že jsem to měla udělat už dávno, teď nemá cenu plést mu hlavu novými informacemi.
Autor: Šárka Cvrkalová
