Žijeme ve světě, v němž se za služby i zboží platí penězi. I když občas uděláme něco výměnou za něco jiného, jsou chvíle, kdy bychom žádost o takový obchod opravdu nečekali. Tím spíš, když zjistíme, co má být předmětem věci.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Nela je pohledná mladá žena, za kterou se otočí každý muž. Sebevědomí i pozitivní energie z ní jen srší. A velmi oblíbená byla vždy i v práci. Už několik let učí na víceletém gymnáziu. V době covidu se i její situace trochu zkomplikovala, ale Nelu její nadšení neopouští. Nakonec ale zmrzne úsměv na rtech i jí.
Prostě dělám, co můžu
Nepovažuji se za jednu z těch, které koronavirová krize postihla tvrdě. Protože jsem učitelka, musela jsem samozřejmě přizpůsobit svoje fungování nastalé situaci, ale zkrátka se nedá dělat nic jiného.
Naučila jsem se pracovat se všemi programy, s kterými to bylo nutné a každý týden žádám rodiče i žáky o zpětnou vazbu, abych mohla svou výuku ještě více vylepšit a přizpůsobit tomu, co je právě potřeba.
Netrápí mě to asi i proto, že jsem vždycky měla ráda změny a od mládí razím heslo, že prostě dělám, co můžu. Z každé situace, ať je jaká chce, dostanu maximum. Troufám si tvrdit, že i kvůli tomuhle nastavení mě jen tak něco nerozhodí. Tedy aspoň donedávna jsem si to myslela.
Když si život vymýšlí
Celá tahle doba koronavirová je ale z mnoha důvodů vysilující i pro mě. Není jednoduché udržet online výuku v chodu. Přes kameru je přece jen těžké sledovat, jestli všichni žáci věnují pozornost tomu, co říkám.
O poctivosti a nepodvádění jsem se svými studenty samozřejmě mluvila, ale nemám nejmenší šanci uhlídat, že jim skutečně nikdo nepomáhá, když píšou testy, nebo že nemají hned vedle počítače tahák či rovnou otevřenou knihu.
Život ale občas prostě vymýšlí. A tak mi jedno odpoledne zavolal můj táta, aby řekl, že je v nemocnici. Díkybohu ne kvůli koronaviru, ale tam optimistické zprávy končily. Upadl na zahradě a zlomil si nohu.
Raději jsem se ani neptala, při čem se mu takový úraz stal. Táta byl stejný živel jako já, ale na rozdíl ode mě už postrádal poslední zbytky pudu sebezáchovy.
Tohle všechno ale znamenalo taky další úkol pro mě. Táta žije v domě s třemi kočkami, o které se musí někdo postarat. Přede mnou tak byla velká výzva, tátův dům totiž stojí za městem a já nemám řidičský průkaz.
To mám za to
Několik cest jsem absolvovala hromadnou dopravou, ale po týdnu jsem se rozhodla, že si příště zavolám taxík. Přecpané autobusy ve mně nevzbuzovaly důvěru ani žádné jiné dobré dojmy. K večeru jsem tedy objednala auto a netrpělivě u mobilní aplikace vyčkávala, kdy se přiblíží k místu, kde bydlím.
Už když řidič přijel, měla jsem divné tušení. Usadila jsem se na zadní sedačku a vůz se pomalu rozjel. Muž za volantem se mě celou dobu na něco vyptával a upřeně mě pozoroval ve zpětném zrcátku.
Co dělám, jak dobře to znám v místě, kam jedu, jak zvládám koronakrizi a podobně. Jeho otázky mě trochu znervózňovaly, ale cesta alespoň rychleji ubíhala, a tak jsem poslušně odpovídala na všechno, na co se zeptal.
Taxametr počítal a počítal, a když jsme se blížili k tátovu domu, vytáhla jsem z kabelky peněženku a začala přepočítávat peníze. V tu chvíli začal taxikář divoce gestikulovat a mávat rukou na znamení, ať necháme peníze být.
„Chtěl bych něco jiného, slečno,” řekl a já hrůzou nemohla ani dýchat. V hlavě jsem měla okamžitě jasno. Proto si mě celou dobu tak prohlížel! Přivřela jsem oči a čekala, jaká oplzlost z něj vypadne.
Musíme si pomáhat
Zastavili jsme před tátovým domem a taxikář se na mě otočil. „Potřeboval bych doučování pro syna, víte?” řekl taxikář.
Vydechla jsem úlevou. Nabídl mi, že po tu dobu, co se budu starat o tátovy kočky, mě bude vozit zadarmo. Tedy zadarmo, výměnou za hodiny češtiny pro jeho syna. S češtinou se prý trápil, i když škola běžela normálně, a online výuka tomu všemu jen přidala.
Začala jsem zase normálně dýchat a vrátilo se mi i moje sebevědomí. Vlastně to byla skvělá příležitost! Plácli jsme si a nakonec mám kromě zajištěných cest k tátovi i nový přivýdělek. Musíme si přece pomáhat, no ne?
Autor: Daniela Jílková
