Když se v médiích přetřásají skandály plné nejrůznějšího harašení, obvykle nad nimi s opovržením vrtíme hlavou. Často jsme ale sami součástí stejné situace a opovrženíhodná nám nepřipadá zkrátka jen proto, že jsme na ni zvyklí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Klára se po skončení rodičovské dovolené s hledáním práce trápila. Vystřídala několik zaměstnání a brigád, než nastoupila do velké firmy na pozici, kterou jí domluvila kamarádka. O téhle práci Klára slyšela jen to nejlepší, ale překvapení, které ji čekalo, vůbec nebylo příjemné.
Konečně ta pravá práce
Přesně to jsem si myslela, když jsem nastupovala do firmy, kde pracuje moje kamarádka Katka. Známe se už dlouho z hodin spinningu a co si pamatuji, Katka o své práci mluvila jen v samých superlativech. Měla jsem si ale všimnout dřív, jak často ve svých historkách zmiňovala šéfa, který oddělení, kde pracovala, řídil.
Z hledání stabilní práce po rodičovské už jsem měla doslova hrůzu. Vystřídala jsem několik pozic v různých firmách, brala jsem i brigády, ale buď mě samotnou práce neoslovila, nebo jsem se já nezalíbila nadřízeným.
Když mi Katka řekla, že na jejich oddělení je volné místo, zajásala jsem. Ani jsem se neptala, co přesně budu dělat. Tou dobou už jsem byla opět několik týdnů doma a zoufale jsem chtěla pracovat.
Takhle to tu prostě chodí
Přivítání v nové práci bylo velmi milé. Kolektiv byl převážně ženský, ale padly jsme si s kolegyněmi do oka. Atmosféra byla přátelská, práce zajímavá a já se tiše radovala, že jsem snad skutečně na správném místě.
Oddělení řídil muž jen o pár let starší než já, šarmantní, všechny kolegyně včetně Katky na něm mohly oči nechat. Celý první týden mě v práci trpělivě provázel, naučil mě pracovat se systémem, který jsem měla používat, ukázal mi, co bylo potřebné. Nemohla jsem si pomoci, i mně byl sympatický, a tak jsem si společný čas užívala. To ale netrvalo příliš dlouho.
Seděl to odpoledne u mě v kanceláři, když na něj zavolal jeden z kolegů. Vyběhl ven tak rychle, že si nevšiml, že na stole zapomněl mobilní telefon. Bohužel v tu špatnou chvíli, na displeji telefonu se totiž rozzářila sms zpráva: „Sejdeme se? Mám teď volno.” Byla od Katky.
Chvíli jsem ten šok vstřebávala, ale pak jsem vyrazila rovnou do Katčiny kanceláře. „Zbláznila ses? Vždyť máš doma muže a děti!” uhodila jsem na ni hned, co jsem za sebou zavřela dveře. Katka se k mému překvapení ale vůbec nepokoušela zapírat. Jen pokrčila rameny a řekla, že takhle to tady prostě chodí. Sympatický šéf má zkrátka se svými kolegyněmi opravdu vřelé vztahy.
Mě do toho netahej
Jako v mrákotách jsem se vrátila do své kanceláře. Narazila jsem tam na šéfa, který si rychle spočítal, odkud se právě vracím. Čekala jsem výmluvy, čekala jsem rozpačité koktání, ale i jeho reakce mi vyrazila dech. „Však na tebe taky dojde řada, pusinko,” řekl úlisně a poplácal mě po zadku.
Pusinko? Zalapala jsem po dechu. Vykřikla jsem, že mě do toho tahat nebude a že rozhodně nemám v plánu si s ním začít. V rozčilení jsem dodala, že to, co dělá a jak se chová, řeknu jeho nadřízeným.
Rychle rukou ucukl a vztekle odvětil, že toho budu litovat. Hned nato z mé kanceláře odešel a další dny se mi vyhýbal.
Všechno hodil na mě
Brzy jsem si ale všimla, že se předtím kamarádské kolegyně odvracejí a šuškají si něco za mými zády. Nakonec to byla právě Katka, kdo mi prozradil, co se děje. A já jsem do třetice nevěřila vlastním uším.
Šéf o mně na oddělení rozhlásil, že jsem se mu sama nabízela, abych si udržela práci. Že to já byla ta, která po něm „vyjela” a nutila ho, aby mezi námi k něčemu došlo. Připadala jsem si jako vyvrhel a zdálo se mi, že tomu opravdu všichni věří. Bála jsem se znovu ztratit práci, ale nakonec jsem se rozhodla, že se nenechám takhle devastovat.
Podala jsem výpověď a současně zaslala vedení firmy dopis, kde jsem celou situaci pravdivě popsala. Odpověděli mi, že onen šéf je u firmy zaměstnán již několik let a stížnosti tohoto druhu na něj nikdy nebyly. Na konci dopisu stálo, že situaci prošetří, ale i z těch slov bylo citelné, že se nestane vůbec nic.
Můžu si jen přát, aby na moje místo nastoupil někdo, kdo moji výpověď potvrdí. Ze stávajících zaměstnanců to „překvapivě” neudělal nikdo.
S Katkou jsme se postupně přestaly vídat. Trapné ticho nad kávou bylo čím dál tím častější a ani jedna z nás nedokázala dělat, že se nic nestalo. A já? Hledám si novou práci a snažím se neztrácet víru, že ta pravá existuje.
Autor: Daniela Jílková
