Že se něco stalo, pochopila Jana hned. Ze dne na den se totiž její přítel začal chovat divně, byl mrzutý, skoro s ní nemluvil. Nejprve si myslela, že něco provedla ona. Ale později přišla na to, že chybu udělal naopak Radek.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Jednou jsem se probudila a on byl zkrátka najednou jiný člověk. Nejdřív jsem to sváděla na kocovinu, protože měl den předtím s kamarády večírek a domů přišel pozdě. Po pár dnech se ale jeho chování nezměnilo,“ píše Jana v e-mailu.
Když se čtenářka přítele ptala, co se stalo, jestli mu třeba nějak něčím neublížila, vyhýbal se odpovědím a tvrdil, že je vše při starém. Ona ale poznala, že jí lže. Dokud se jí ale nepřiznal s tím, co se ten večer odehrálo, neměla nejmenší ponětí.
U nás v ulici se jí říkalo bufeťačka
„Nikdy jsem nechtěla mít k lidem předsudky, ale někdy se tomu člověk nevyhne. Jen o pár domů od nás bydlí žena, zhruba v mém věku. Nevím toho o ní moc, jenom to, že se jmenuje Alena,“ vypráví Jana.
„Alenu ale v ulici všichni znají spíš jako bufeťačku. Má sice byt, sama se ale stará o dvě děti a šetří, kde se dá. Chodí do obchodu ve starých vytahaných svetrech, které bych nenosila ani doma.
Kdykoli ji míjím na ulici, cítím z ní nepříjemný zápach, jako kdyby se týden nemyla. Navíc poměrně pravidelně vidím, jak obhlíží popelnice, zda by se u nich nenašlo něco, co se jí ještě může hodit. A tím nemyslím jídlo, ale staré oblečení, nádobí a podobné věci.“
Jana dodává, že přes to všechno nikdy nepovažovala Alenu za špatného člověka. Sama jí několikrát donesla staré oblečení, protože věděla, že to žena ocení. „Je zkrátka sama na dvě děti a nemá to štěstí, aby mohla pořádně vydělávat,“ dodává.
„I tak ale nechápu, kdo by si s ní chtěl začít. Je věčně ušpiněná, zapáchá a příliš komunikativní také není. Kromě dětí se skoro s nikým nebaví. Jenže ten večer, když potkala na ulici mého opilého přítele, to asi bylo jiné…“
Nakonec ho dohnalo svědomí a přiznal se mi
Jana čekala dlouhých čtrnáct dní, než se jí konečně Radek přiznal. Dohnalo ho svědomí a jeden večer ji požádal, zda by si s ní nemohl promluvit.
„Hned mi bylo jasné, že se asi dozvím, kde je problém. Tvářil se tak vážně,“ dodává čtenářka. To ale ještě netušila, co přijde. Radek se jí přiznal k nevěře.
„Tvrdil, že byl opilý, když ji potkal na ulici. Dali se do řeči a nějakým způsobem skončili u ní v bytě. On sám vůbec netušil, jak se to stalo, nikdy bych do ní neřekla, že bude svádět muže, o kterém ví, že je zadaný.“
Radek se ještě v noci sebral a odešel, doma se snažil dělat, že se nic nestalo. Aleně se od toho dne vyhýbá, oba ale vědí, že to byla jen jednorázová chyba. „Řekl mi, že to pro něho nic neznamenalo, že by chtěl, abych mu odpustila.“
Jana sice oceňuje upřímnost, ale byla by raději, kdyby netušila. Teď si neví rady s tím, jak se zachovat. „Prozatím žijeme s přítelem odděleně. Měla bych mu odpustit?“
Autor: Šárka Cvrkalová
