Stát nad rakví svého otce a dávat mu poslední sbohem bylo pro Anežku velmi těžké. Ke svému tatínkovi měla velmi blízko a jeho ztráta ji hluboce zasáhla. Pohřeb sám o sobě nesla špatně, ale netušila, že to nejhorší má teprve přijít.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Rodina se sešla k příležitosti posledního rozloučení s mužem, který byl pro mnohé nejen dobrým přítelem, ale i bratrem, manželem, strýcem nebo otcem. Anežka ani nikdo ze zúčastněných nepředpokládal, jakou dohru bude pohřeb mít.
O všechno jsem se postarala
Když tatínek zemřel, bylo mi jasné, že pokud se přípravy jeho pohřbu neujmu sama, nikdo jiný to neudělá. Rodina ho měla ráda, ale pokud šlo o nějaké zařizování, natož pak placení, dali všichni ruce pryč.
Můj táta byl skvělý muž. Hodný a obětavý, až se člověk kolikrát divil, kde se všechna ta dobrota v něm bere. Těžko se mu někdo mohl rovnat.
Den posledního rozloučení se blížil a já poslala oznámení všem, o kterých jsem si byla jistá, že by je tam táta chtěl mít.
Oznámení o úmrtí jsem poslala i jednomu člověku, u kterého jsem si sama nebyla jistá, zda ho chci vidět… své matce.
Pohřeb se proměnil v hádku celé rodiny
V den pohřbu jsem se cítila velmi špatně. Odchod tatínka jsem nesla hůře, než jsem si dokázala představit. Jak jsem byla naivní, když jsem si myslela, že nic horšího než obřad mě nečeká.
Dorazili vesměs všichni, včetně mé matky. Nechci na ni být zlá, přeci jen je to žena, která mi dala život, ale odešla od nás, když mi bylo třináct a od té doby mě táta vychovával sám.
Paradoxem bylo, že ačkoli měla jiné muže a táta ji nezajímal, rozvést se nikdy nenechala. O to více mě zarazilo, jak se zachovala v den, který byl pro nás všechny tak pochmurný.
Hostina konající se po obřadu se proměnila v něco, co nikdo z nás neočekával. Strhla se hádka, kterou vyvolala moje matka. To, co udělala, mi zvedlo žaludek.
Ačkoli je to moje matka, zhnusila se mi
Matka toho odpoledne něco vypila a začala se drze vyptávat na dědictví. Můj strýček jí na to odpověděl, že táta ještě ani nevychladl a ona už se zajímá o peníze, na které ani nemá nárok.
To matku rozzlobilo, začala po něm křičet a do toho se přidali další. Němě jsem sledovala, jak se mezi sebou dohadují, nadávají se a dokonce i obviňují.
Máma se dožadovala peněz, oháněla se tím, že je stále tátova žena – pak se odmlčela a odfrkla si, že nyní už je tedy vdova, ale na peníze má nárok. Udělalo se mi z ní zle!
Lehce podnapilou matku, která byla dost v ráži, musel odvést skoro násilím manžel mé sestry. Cestou ještě vykřikovala, že se peněz nevzdá.
Možná to bude znít zle, protože je to moje máma, ale tím, co udělala, se mi naprosto zhnusila.
Autor: Nikol Kolomazníková
