Šárka má za sebou velmi nepříjemný rok. Prošla si ztrátou milované osoby, dostala výpověď z práce a psychicky to neunesla. Ve chvíli nejvyšší potřeby se s prosbou o pomoc zoufale obrátila na člověka, o kterém si myslela, že jí bude oporou.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna
Místo podpory od svého partnera se ale dočkala jen lhostejnosti. Na své problémy tak zůstala sama a snažila se s nimi statečně vypořádat. Jednoduché to ale nebylo.
Starala jsem se o nemocnou maminku
O tátu jsem přišla před pěti lety. Když mamince diagnostikovali rakovinu, sebralo mě to. Jen představa, že můžu ztratit i ji, mě strašně děsila.
Maminka podstoupila operaci i všechnu možnou léčbu a nenesla to moc dobře. Dospělo to do takové fáze, kdy jsem se o ni musela starat.
Kloubila jsem svůj osobní život s prací a ještě starostí o maminku, která i přes veškerou péči doktorů doslova chřadla před očima.
Všechno se začalo hroutit
Když na tom maminka začala být hodně zle, brala jsem si v práci volno častěji, než je zvykem. Dalo se čekat, že mě vyhodí, a tak se také stalo.
Byla jsem bez práce, mojí jedinou starostí ale v tu chvíli bylo, že lékaři mamince dávali už jen krátký čas. Nakonec jsem přišla i o ni a strašně mě to semlelo.
Všechno v mém životě se začalo hroutit. Přišla jsem o milovaného člověka, ztratila práci a tím i finanční jistotu, poslední měsíce se na mně podepsaly. Psychicky jsem to neunesla a zhroutila se.
Partner se mi vyhýbal. Nazval mě emočním upírem
Procházela jsem náročným obdobím. Objevily se u mě deprese, nedokázala jsem ovládat emoce a zničehonic začala brečet nebo se třást.
Nemohla jsem najít práci, neměla jsem na to ani myšlenky. Hledala jsem oporu ve svém partnerovi, o kterém jsem byla přesvědčena, že mi pomůže.
Jenže pomoci jsem se nedočkala. Spíše naopak – začal se mi vyhýbat! Jeho vysvětlením bylo, že se chovám jako emoční upír a strašně ho vysávám.
Nechal mě ve štychu, když jsem ho nejvíce potřebovala
Přítel trávil stále více času mimo domov. Já naopak trávila všechen čas doma, nedokázala jsem dělat vůbec nic.
Nechal mě samotnou, když jsem ho potřebovala. Cítila jsem potřebu mít vedle sebe někoho, kdo mě obejme a ujistí, že to škaredé období přejde.
Tohle pochopí asi jen ten, kdo si někdy něčím podobným sám prošel. Když se zhroutíte, přijdete o všechnu chuť i motivaci do čehokoli, přidají se pocity méněcennosti, zkrátka nechcete být sami.
Jenže já byla. Trvalo mi několik měsíců, než jsem v sobě našla tolik síly, abych si řekla, že to zvládnu. A když jsem tomu začala věřit, začalo se mi dařit. S partnerem už je to lepší.
Jakmile zaznamenal změnu v mém chování, přestal doslova utíkat z domu. Přesto mám v sobě velmi hořkou pachuť, že mě na to nechal samotnou. Miluji ho, ale nevím, zda mu to někdy odpustím. Svým jednáním mě doslova srazil na kolena a já nevěřím, že se z toho někdy vyhrabu.
Autor: Nikol Kolomazníková
