Šárka je šest let rozvedená a čtyři roky podruhé vdaná. První manželství ukončila ona – už ji nebavilo sledovat, jak se manžel dennodenně opíjí a pod vlivem alkoholu se poté chová nepatřičně. Přesto sama sobě musela přiznat, že navzdory jeho chování a problému s pitím k němu stále něco cítí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
A to dokonce i po několika letech, kdy spolu přerušili kontakt a každý se vydal svou vlastní životní cestou. Šárka se znovu vdala a začala nový život po boku Zdeňka. Všechno bylo téměř dokonalé, dokud ve schránce nenašla dopis od svého bývalého muže.
Manžel byl alkoholik, který si svůj problém neuvědomoval
Poprvé jsem byla vdaná osm let. Bývalého muže Filipa jsem znala ještě déle, poznali jsme se na škole, pak se pár let neviděli, a poté nás cesty opět svedly dohromady.
Vzali jsme se a plánovali rodinu. Do všeho ale vstoupila manželova neřest, které se nechtěl vzdát – alkohol. Pil každý den, často se opíjel doslova do němoty, nevnímal okolí.
Častokrát jsem ho prosila a přemlouvala, aby s tím přestal. Přesvědčovala jsem ho, aby vyhledal pomoc. Ale on si svůj problém nejenže vůbec neuvědomoval, ale především ho vůbec nechtěl řešit.
I když už jsme spolu nebyli, city k němu jsem uchovávala nadále
Rozvod jsem iniciovala já. Manžel zpočátku ani neregistroval, že se k něčemu takovému schyluje. Poslední měsíce a týdny našeho manželství byl nonstop pod parou.
Po rozvodu jsem začala žít od začátku. Naše děti bez řečí odešly se mnou, i pro ně bylo otcovo neustálé popíjení příliš.
Půl roku poté, co jsem byla opět svobodná, jsem potkala Zdeňka. Byl to naprostý opak mého bývalého muže. Zamilovala jsem se do něj a začala pomýšlet na veselejší zítřky.
Ačkoli jsem o manželovi skoro nic nevěděla, nevídali jsme se a každý si žil po svém, uvnitř mě stále byly city k němu. Snažila jsem se je upozadit, ale přesto jsem věděla, že tam stále někde jsou.
Po letech mi od něj přišel dopis. A úplně mě odrovnal
Před pár týdny jsem se vracela z práce a vybírala poštu ze schránky. Zaskočil mě dopis, na kterém jsem bezpečně poznala písmo bývalého manžela.
V dopise, který jsem si četla potají v soukromí, se mi svěřoval s tím, že se už po několikáté snaží dokončit léčení, ale vždycky to vzdá – ať už hned na začátku, nebo třeba v polovině.
Žádal mě, abych ho podpořila. Přiznával, že mi ublížil a že si to uvědomuje. Psal o tom, že mě potřebuje, protože beze mě to nezvládne. Doslova žadonil. Když jsem jeho slova četla, slzy se mi kutálely po tvářích.
Přemýšlím nad tím, že opustím rodinu a vrátím se
Od toho dne, kdy dopis přišel, nemohu myslet na nic jiného. Četla jsem ho snad stokrát, pořád a pořád dokola. A s každým dalším přečtením jsem si stále více jistá, co bych měla udělat.
Proto uvažuji nad tím, že opustím svou rodinu a vrátím se k manželovi. Co když nepřehání a skutečně mě potřebuje? Co když jsem opravdu jediná, kdo mu může pomoci?
Zatím jsem o svých myšlenkách nikomu nic neřekla. Vím, že Zdeněk by to nepochopil, a ani moje děti, které na věčně opilého tátu zanevřely, by nebyly rády. Ale já cítím, že je to jediná věc, kterou musím udělat. Jsem skoro rozhodnutá…
Autor: Nikol Kolomazníková
