Dnes dobře víme, že za starých časů, především v době vzniku a rozvoje fotografie, lidé nechávali své blízké zemřelé zvěčnit fotografy, aby měli nějakou vzpomínku. Ačkoli se to může nyní zdát nemorální, tehdy to lidem smysl dávalo. Fotografie mrtvých těl byla vlastně reakcí na takzvané smuteční portréty, které se dělaly před vznikem fotky. Lidé byli po smrti zachyceni na plátno či papír, aby se svými blízkými zůstali v jejich vzpomínkách.
Ano, dnes si možná říkáme, že je to neobvyklé, nebo dokonce nemorální, tehdy ale byla smrt zkrátka všude, lidé umírali na různé nemoci.
To nejhorší často prožívali doma, po smrti si tedy jejich blízcí chtěli zachovat pěkný obraz toho, jak vypadali v životě.
Kvalitní fotografie stála spousty peněz
Dnes může fotografovat každý, ale tehdy se pořizováním fotek živili jen ti nejlepší, kteří na to měli aparaturu. Proto není divu, že byla cena jedné fotky poměrně vysoká.
Zdroj: Public domain
I tak ale pro mnoho rodin nehrála cena žádnou roli. Pokud zemřel někdo blízký, jeho rodina zkrátka potřebovala mít doma památku na to, jak nebožtík za života vypadal.
Proto byly mnohdy mrtvá těla stylizována tak, aby vypadala jako živá. Nebožtíkům se otevíraly oči, pokud zemřely děti, fotily se například s jejich oblíbenými hračkami.
Mnohdy se sešla celá rodina, aby se vyfotila společně s mrtvým. A stylistika fotografů byla tak skvělá, že dokonce někdy ani nešlo poznat, které z těl na fotce je tělo mrtvého.
Mrtví se nehýbou, dobře se fotí
Ačkoli se některé fotky z dané doby můžou jevit jako rozmazané, není pravda, že by technologie té doby byla nevyspělá. Fotograf pouze potřeboval, aby se člověk při pořizování fotky absolutně nehýbal.
I dýchání mohlo způsobit, že byly osoby na fotce rozmazané, a výsledek tak nebyl dokonalý.
Mrtvá těla ale neměla na fotografii nikdy jedinou vadu. Je to sice morbidní, ale dalo by se říci, že se mrtví stali dokonalými předměty pro focení.
Média poradila co a jak
I když se to možná nezdá, naaranžovat zemřelého tak, aby vypadal jako živý, nebylo mnohdy vůbec snadné.
Existovaly ale různé návody a rady, které měly v tomto ohledu pomoci.
V roce 1869 vyšel v novinách článek, který radil fotografům, jak umístit tělo k oknu, aby bylo správně nasvíceno a získalo barvu jako zaživa. Ne vždy to ovšem pomohlo.
O dva roky později byly zase v jiném plátku zveřejněny rady, díky kterým nebožtíkovy oči vypadaly normálně, i když byl zemřelý již několik dní po smrti.
Smrt tehdy zkrátka řídila všechno. Neexistovaly léky na mnohé nemoci a lidé umírali denně.
Fotografie byla jedinou možností, jak si zachovat obrázek člověka takového, jak byl známý během svého života.
Autor: Šárka Cvrkalová
