Celý život střežila tajemství a na smrtelné posteli se rozhodla tohle těžké břemeno konečně odhodit. Pro Šárku byla její babička vždycky velkým vzorem. Tajemství, které jí jen pár dní před svým odchodem svěřila, však otočilo její život vzhůru nohama.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
E-mail od Šárky nás vzal za srdce. Číší z něho bolest a zklamání – bolest způsobená nejen odchodem milovaného člověka, ale také zjištěním pravdy o lidech, jež jsou pro Šárku vším.
Strávila jsem u jejího lůžka mnoho hodin
„Babiččin zdravotní stav nebyl nejlepší,“ začíná vysvětlovat Šárka. „Vleklá nemoc a pokročilý věk udělaly své, počítali jsme s babiččiným brzkým odchodem,“ netají se.
Šárka se přiznala, že u babiččiny postele v nemocnici strávila několik hodin. Dokonce kvůli tomu čerpala v práci dovolenou – natolik pro ni byla její babička důležitá.
„Věděla jsem, že nám zbývají jen dny,“ přiznává. „Proto jsem u ní byla co nejvíce, aby věděla, že na to není sama,“ píše smutně.
Babička mi svěřila velké tajemství. Pravda o naší rodině mi vyrazila dech
Babička naší čtenářky Šárky si sama moc dobře uvědomovala, že se blíží její konec. Proto se odhodlala k tomu, aby vnučce svěřila tajemství, které s sebou vláčela po mnoho let.
„Jednoho dne mi začala šeptat, že mi musí něco říci,“ popisuje Šárka okamžik, který jí změnil život. „Řekla mi tajemství o naší rodině, které mi vyrazilo dech. Něco takového jsem nečekala,“ přiznává.
Ačkoli mluvení babičku velmi vysilovalo, odhodlala se, že vnučce prozradí, že není dcerou svého otce, ale dcerou muže, kterého celý život považuje za svého strýce.
Po babiččině odchodu mám chuť jít s pravdou ven
„Jen pár dní poté babička zemřela a mně se opět zhroutil svět,“ netají se smutná Šárka, kterou odchod milované babičky velmi zasáhl.
Přiznala se také k tomu, že po smrti babičky má chuť jít s pravdou ven. Tak moc touží zeptat se vlastní matky, jestli měla babička pravdu. Neví ale, jak by se zachovala, pokud by se slova staré ženy skutečně potvrdila.
„Na jednu stranu chci vědět pravdu,“ píše Šárka, „na stranu druhou si neumím představit, co by to rozpoutalo v rodině, pokud by to celé prasklo,“ uvažuje.
Tajemství rodiny střežím jako babička. Nevím ale, jak dlouho to vydržím
Šárka prozatím neřekla ani slovo a tajemství prozrazené babičkou stejně jako ona nadále střeží. Stále jí to ale vrtá hlavou – a není se čemu divit!
„Chci vědět, kdo je můj táta,“ netají se Šárka. „Svého otce miluji, ale co když říkám táto celý život někomu jinému a pravého otce mám tak blízko?“ uvažuje.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Je důležité uvědomit si, že slovo “otec” neznamená vždy nutně biologický otec. Ve spoustě ohledů je mnohem důležitější, jakou vazbu máme s člověkem, kterému tak říkáme, nežli jaká pokrevní blízkost tam existuje či nikoliv. Vezměme v potaz například lidi, kteří byli v dětství adoptováni, nemají snad jejich adoptivní rodiče právo nazývat se jejich rodiči?
Biologická stránka je samozřejmě neopomenutelná, například kvůli možným dědičným onemocněním, avšak vztahy, které utváříme, mají pro naší psychickou pohodu mnohem častěji větší význam.
Tajemství, které Šárka nyní uchovává, může být velice tíživé. Má přirozeně plné právo na to dožadovat se toho dozvědět se, kdo je jejím biologickým otcem, otázkou však je, co od toho očekává? Změní se tím pro ni v jejím životě něco? Jaký význam a indikace to má pro její současný a budoucí život? A jaké následky, pozitivní i negativní, jí to může přinést? Takovéto věci je třeba důkladně zvážit, než se rozhodneme postupovat dále.
