Všechno to byl z počátku jen příběh. Povídka, kterou vyprávěl dědeček svému vnukovi. Andrés Ruzo byl tehdy ještě malým chlapcem a pohádka se mu líbila. Netušil ale, že jednou vystuduje a na vařící se vodu v přírodě opravdu narazí.
O několik let později Ruzo vystudoval geofyziku a ona záhadná řeka se stala tématem jeho disertační práce. To, co tehdy v místě spatřil, ho více než šokovalo.
Viděl jsem, jak se ptáci vaří zaživa
Cesta k řece je náročná a nebezpečná. Není k ní žádný přístup a musíte ji hledat, abyste se k ní dostali. Ideální je začít v peruánském městě Pucallpa a odtud pěšky postupovat džunglí, prošlapávat si cestu houštím a po prašných cestách až k řece Pachitea.
Po ní se dá lodí doplout až do míst, kde se voda začíná oteplovat. Ruza se k vodě dostal s pomocí šamana, který o řece dobře věděl. Jeho kmen ji totiž považoval za zdroj velké síly. A v tomto ohledu měl pravdu.
Voda v řece má totiž místy až devadesát stupňů Celsia. Lidské tělo přitom za horkou považuje už vodu okolo padesáti stupňů. Není tedy divu, že ptáci, kteří přilétli k těsné blízkosti hladiny, ztratili ihned možnost útěku do bezpečí.
„Zvířata se snažila plavat, ale maso se jim vařilo na kostech. Jakmile se nalokala horké tekutiny, začaly se jim vařit i vnitřnosti. A to byl jejich konec,“ popisuje Andrés Ruzo.
Vodu pravděpodobně ohřívají podzemní prameny
Co obrovskou teplotu vody způsobuje, není úplně stoprocentně jisté. V okolí šestikilometrového úseku řeky není nic, co by zapříčinilo její ohřívání. A přece se někde téměř vaří.
Podle Ruza za to mohou pravděpodobně podzemní horké prameny, které ve velmi rychlých intervalech proud ohřívají. Jeho teorie se dá ale potvrdit nebo vyvrátit jen velmi těžko.
Místo je každopádně považováno za jedno z velmi nebezpečných nejen pro zvířata, ale také pro člověka. Při pádu do horké vody by došlo k silným popáleninám a opařeninám, velmi pravděpodobně by následovala smrt.
Autor: Šárka Cvrkalová
