Lidé si na ni ukazují prstem a mluví o ní jako o bestii. Jarmila je nešťastná z reakce svých sousedů, kterým se nemůže podívat do očí. Neudělala to přitom schválně, celé to byla nešťastná náhoda.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Situace se odehrála před necelým rokem. Jarmila měla odvézt fenu svého přítele na očkování, zatímco byl v práci. Nechtělo se jí, toho psa příliš nemusela.
Mohla jsem si vybrat: buď on i pes, nebo nic
Po rozchodu s dlouholetým přítelem jsem byla nějakou dobu sama. Poté jsem se seznámila s Michalem. Zalíbil se mi a chtěla jsem, aby mezi námi bylo něco více. Mělo to však jeden háček: fenu Digi.
Toho psa jsem od začátku nemusela. Nelíbilo se jí, že její páníček věnuje pozornost také někomu jinému, často mi svoji nespokojenost dávala najevo. Já si mohla vybrat: buď vztah s Michalem, nebo nic. Problém byl v tom, že jsem musela přijmout i jeho psa.
Snažila jsem se s ní sžít. Ale v lásce jsem ji neměla
O vztah s Michalem jsem přijít nechtěla, proto jsem se snažila sžít i s fenou Digi. V lásce jsem ji ale nikdy příliš neměla. Pokud by ten pes uměl mluvit, jistě by vám řekl, že to se mnou má velmi podobně.
Až na tuto překážku jsem se ale po boku přítele cítila šťastná. Fungovalo nám to a já se opět vznášela na obláčku. A pak se stalo něco, co mi sousedé ani Michal nemohou odpustit.
Zapomněla jsem psa v autě
Michal mě požádal, zdali bych vzala Digi na očkování. Nechtěla jsem, ale souhlasila jsem. Společně s fenou jsem tak odpoledne zajela k veterináři. Cestou domů mi volala kamarádka, se kterou jsme se dlouho neslyšely.
Zaparkovala jsem auto, přijala hovor a odešla domů. Zabraná do rozhovoru s kamarádkou jsem si neuvědomila, že jsem psa zapomněla v autě.
Zaskočilo mě bouchání na dveře
Odpoledne jsem se věnovala úklidu domácnosti. Vyrušilo mě bouchání na dveře. Za nimi stála sousedka, která mi okamžitě začala nadávat, co jsem za bestii a jak jsem to mohla udělat. Nejdříve mi nic nedošlo.
Až poté jsem si všimla, že mám u auta vymlácené sklo. Sousedka na mě křičela, že jsem nechala psa v rozpáleném autě a její manžel ho právě odvezl na veterinu.
Nikdo mi nevěří, že jsem to neudělala schválně
Jela jsem samozřejmě hned za nimi. I s rozmláceným oknem na autě. Na veterině jsem dostala další ledovou sprchu. Nejdříve od souseda, poté od veterináře, který mě označil za nezodpovědného člověka, který ublížil nevinnému zvířeti.
Když se to dozvěděl Michal, strašně se zlobil. On ani sousedé mi nevěří, že jsem to neudělala schválně. Já jí ale skutečně nechtěla ublížit.
Je to skoro rok, co se to stalo. Sousedé na mě stále koukají skrze prsty. Michal se sice tváří, že mi odpustil, ale já vím, že to v něm stále je.
Autor: Nikol Kolomazníková
