Pavel je muž jako každý jiný. Málokdo by si na něm na první pohled všiml něčeho zvláštního. Kdo ho ale zná trochu blíže, má na něho jeden ze dvou názorů. Přátelé si myslí, že je skvělý, sebevědomý a drží se toho, co ho baví a vynáší mu peníze.Ostatní se mu posmívají a raději s ním příliš nemluví.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Nijak se netajím s tím, že jsem striptér. Sousedé z bytovky, ve které bydlím, znají pravdu. Někteří se mě zeptali ve výtahu při cestě do práce, jiní se to doslechli od známých. Dobře ale poznám, kdo mě zdraví s výrazem opovržení a raději se mnou potom už nepromluví ani slovo,“ popisuje Pavel.
Vypadám dobře, a práce mi proto vynáší. Navíc mě to baví
Pavel žije s přítelkyní, která dobře ví, čím se její dnes již snoubenec živí. „Lucii nikdy nevadilo, že chodím každé úterý a čtvrtek do baru, kde předvádím svou show. Bere mě takového, jaký jsem. Proto ji miluji. Několikrát se dokonce byla na mé vystoupení podívat,“ říká.
Podle jeho slov se k práci dostal před deseti lety přes kamaráda. Od té doby sice několikrát změnil bar, ve kterém pracuje, na posledním místě je ale už tři roky a někteří zákazníci se dokonce vrací v dané večery jen kvůli němu.
„Mám dobrou postavu, je na mě hezký pohled,“ říká sebevědomě. „Cvičím především proto, abych mohl dál pracovat v oboru, který mě baví. Za večery dostávám předem smluvenou částku, navíc si nechávám polovinu dýšek od zákazníků a mám pití na baru zdarma.“
Během ostatních dnů se Pavel živí prací z domu. „Spravuji webové stránky jedné menší firmě. Mám vysokoškolské vzdělání a argumenty typu, že si vydělávám striptýzem, protože na víc nemám, jsou rozhodně nepravdivé,“ říká.
Sousedé se mi vyhýbají. Mám kamarády a nepřátele, nic mezi tím
Pavel tvrdí, že mezi lidmi, se kterými je v kontaktu, existují pouze dva typy. „Kamarádi mě obdivují, že dělám to, co mě baví. Že se nestydím a jsem sám sebou. Občas mě dokonce přijdou podpořit. I když to některým zpočátku připadalo hloupé,“ směje se.
Jenomže sousedi, kteří vědí o Pavlovi jenom to, kde pracuje, se mu raději vyhýbají. „Když jsem se nastěhoval, každý se se mnou na chodbě zastavil. Zdravili jsme se, půjčovali si nářadí. Jenže teď, když se rozneslo, jakou práci dělám, sotva na mě promluví. Jako by se mě snad báli.“
Pavlova přítelkyně je na tom podobně. Sousedé nedokáží pochopit, že chodí s někým, kdo se za peníze svléká v baru. „Asi nás mají za nějaký perverzní pár, kterého je třeba se obávat,“ říká čtenář.
On ani jeho přítelkyně si ale z pomluv nic nedělají. Jsou šťastní a těší se na to, až se vezmou. „Kdykoli budu chtít, můžu s prací skončit. Nedělám ji přece z povinnosti. Ale zatím se svou kariéru pověsit na hřebík nechystám. A je mi jedno, co si myslí sousedé,“ končí vyprávění Pavel.
Autor: Šárka Cvrkalová
