Leona si na základní škole prošla peklem. Čekala, že po nástupu na střední se věci alespoň trochu změní. Ale místo toho se dočkala jenom ještě horšího zacházení. A to všechno jenom proto, že kvůli své dysgrafii a dyslexii dostávala ve škole úlevy. Dnes je na vysoké, kde už její poruchy nehrají takovou roli. Konečně má klid od posměšků a ubližování, ale na staré časy vzpomíná s husí kůží.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Když jsem byla ve třetí třídě, rodičům konečně došlo, že tak špatné známky v mém věku nejsou normální. Třeťákovi totiž učitel jen tak pětku nedá. Po třídních schůzkách a rozhovoru s učitelkou mě vzali k poradci, který mi následně diagnostikoval dysgrafii i dyslexii,“ vzpomíná Leona.
Ve škole se mi začalo dařit. Ostatní mě ale měli za podvodníka
Mohlo by se zdát, že v dnešní době jsou tyto problémy už společností všeobecně přijímané. Jenomže bohužel děti v Leonině třídě nedokázaly pochopit, proč má najednou nejlepší známky ze všech a proč ji učitelé stále chválí.
Navíc si všimly, že má Leona u učitelů jakousi protekci, v diktátech píše jenom polovinu vět a v matematice dostává za stejný počet bodů lepší známku.
„Ti, kteří se mnou dříve soucítili za špatné známky, začali najednou říkat, že mám dobré výsledky jen proto, že jsem postižená. Dotýkalo se mě to a často jsem i plakala. Když mě při pláči nachytali, smáli se mi ještě víc.
Později mi začali krást svačiny a školní pomůcky a smát se mi, že jediné, na co se zmůžu, je pláč,“ vzpomíná Leona. „Měli pravdu, nikomu jsem nic neřekla, jenom jsem občas doma předstírala, že mě bolí břicho, abych do školy nemusela.“
Na střední škole se nic nezměnilo
Leoniny výsledky se díky úlevám zlepšily a ona se s pomocí třídní učitelky dostala na gymnázium. „Měla jsem u ní zastání, pomáhala mi s přípravami na přijímačky. Toho si také hodně lidí všimlo a byl to jen další důvod k šikaně,“ říká čtenářka.
„Když jsem nastoupila na střední, zjistila jsem, že ze třídy se mnou bude chodit na stejnou školu partička kluků, kteří se mi na základce smáli nejvíc.“
Oblíbení kluci brzy roznesli, že se Leona na gymnázium dostala jen díky pomoci učitelky. „Začali mě u ostatních pomlouvat, že prý se ráda spolčuji s učiteli, abych pak měla lepší známky.
Jelikož jsem docházela na soukromé hodiny kvůli svým nemocem, brzy všichni uvěřili, že jsem jenom oblíbenec učitelů. A tak začaly problémy nanovo.
Leona se naučila nic si z posměšků nedělat. Prošla střední školou bez přátel, ale zato s dobrými výsledky. „Teď chodím na vysokou, kde už nikdo nekouká na to, jestli mám nějaký papír, nebo ne. Většinu práce totiž děláme doma, kde si mohu všechno řešit svým vlastním tempem.
Nikomu tak nevadí, že mám na práci o hodinu víc času. Našla jsem si kamarády, o tom, že mám dysgrafii a dyslexii ale raději s nikým nemluvím. Bojím se, že by se zkušenosti z předešlých škol mohly vrátit.“
Autor: Šárka Cvrkalová
