Petra před pár týdny zažila pořádný šok. Z jejího oblíbeného pečení ji vytrhl zvonek. Za dveřmi stál soused, tvářil se vyděšeně. Poté Petře oznámil něco, co jí naprosto vyrazilo dech.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Od paní Petry jsme obdrželi e-mail, za který tímto velmi děkujeme. S jejím svolením příběh zveřejníme. Podle nás totiž rozhodně stojí za přečtení.
Byl to úplně obyčejný slunečný den
„Ten den krásně svítilo slunce,“ začíná vyprávět svůj příběh paní Petra. „Jakmile jsem se vrátila z práce, dala jsem se do pečení jablečného koláče, který mají můj syn a manžel ze všeho nejraději,“ popisuje den, který jí v mnohém změnil život. „Byla jsem zrovna v polovině přípravy těsta, když mě vyrušil zvonek. Za dveřmi stál vyděšený soused,“ píše.
V první vteřině jsem se nezmohla na jediné slovo
Z e-mailu paní Petry se dozvídáme šokující skutečnost. Vyděšený a udýchaný soused za ní přiběhl, protože jejich synové narazili vypůjčeným autem do stromu. Paní Petra se netají tím, že v první vteřině ze sebe nemohla vydat jedinou hlásku.
„Byl to naprostý šok, vůbec jsem v první chvíli nechápala, co mi to soused vlastně povídá,“ vysvětluje nám Petra. „Poté jsem následovala souseda o pár metrů dál, kde na konci ulice stál obrovský stoletý strom. A právě do toho naši chlapci narazili,“ popisuje.
To, co se dělo pak, mám jako v mlze. Byl to strašný chaos a zmatek
„Kolem nabouraného auta už pobíhali sousedé,“ píše Petra, „dokonce tam byli i úplně cizí řidiči, kteří zrovna projížděli kolem a zastavili, aby pomohli. Ačkoli se snažím vzpomenout, co přesně se v ty okamžiky dělo, mám to všechno jako zahalené v mlze,“ přiznává. „Jediné, co vím, je to, že jsem z naprostého šoku nedokázala mluvit, natož třeba plakat. Sledovala jsem všechny ty, kteří pomáhali, a čekala na příjezd záchranky,“ pokračuje Petra.
Až na pár modřin a zlomenin se klukům naštěstí nic nestalo
Jsme moc rádi, že celá ta situace, která zpočátku zněla naprosto děsivě, měla naštěstí dobrý konec. Petra nám totiž napsala, že až na pár modřin a zlomenin se ani jednomu z chlapců nic nestalo.
„Byla to obrovská úleva, když nám lékaři oznámili, že jsou naši kluci v pořádku,“ svěřuje se Petra. „Za týden nám syna pustili domů. Ačkoli to všechno dopadlo dobře, můj život se svým způsobem změnil. Od toho okamžiku se o našeho syna bojím o to více,“ přiznává Petra, „mnohdy si připadám skoro až paranoidní. Syn mi kolikrát vyčítá, že to s tou starostlivostí o něj přeháním,“ píše, „já si ale nemohu pomoct.“
Autor: Nikol Kolomazníková
